I.
Snů plachty z purpuru teď větrům rozpínám Snů plachty z purpuru teď větrům rozpínám
na vlnách azuru a pěnách mléčné dráhy, vstříc ostrovu, kde kráčí fantom nahý, by used k mramorovým hostinám. Šum vodotrysků s hudbou splývá tam a asfodely dýší ve vzduch vlahý, kde lásky zpožděné, i ty, jež zkvetly záhy, svěřují tajemství svá mlčelivým tmám. Studánku žulovou tam břečťan obrůstá a nad proudem, hle, Dafnis zkamenělý zmatenou Chloe líbá na ústa. Teď slyš! Strun zvuky šerem proletěly! Mramory vztyčují se pod cypřiši, a slyšíš fléten hlas a cinkot číší. 57

II.
To život náhle vchází v háje stinné To život náhle vchází v háje stinné
a v květy růžové se asfodely mění, a Paní snů a božských opojení uléhá v lasturu jak v perleťové kliné. Do zlatých pohárů proud z amfor plyne, vrcholky platanů jde divné chvění, krev jásá divoce a vášnivě se pění za hudby zřídel, jež se do tmy řine. Dech dráždivý jde z fialkových trsů. A číše, nesoucí tvar lebky i tvar prsu, jak smály by se, když se v úder zvednou. A modrou nocí zlatý měsíc pluje, co bílý mramor v červeň oživuje, a růže mrou a v štíhlých vázách blednou. 58

III.
V té chvíli v trikliniu usedám, V té chvíli v trikliniu usedám,
uprostřed fantomů, svých urozených paní, a nahý jako faun a s břečťanem kol skrání, ke slávě přízraků svůj pohár pozvedám. A květy purpurné, jež uloupil jsem tmám, a které vyrostly na erebejské pláni, za pohled lascivní a žhavé pousmání do zlatých kadeří teď vplétám hetérám. Tu v prostřed mramorův a mrtvých veselí tě volám radostně, můj druhu, Příteli, jenž příliš poznal’s klam všech věcí živoucích: Pojď! vím oč nad život ten mramor je ti bližší, jenž hrdou mrazivost svou shlíží v žáru číší, – kamenné srdce v láskách horoucích! 59

SMUTNÝ FAUN.
Jak snění nymf noc chví se modravá a luna pluje ke znamení býka. Ve skalách vítr chechtá se a hýká, a réva dozrává. K západu táhne rudá záplava, chlad srdce zmrazuje a do žil vniká. Na bílá ňadra, v kterých touha vzlyká, vzpomínka hoří v duši krvavá. Svou volám milenku, jež lásky mé se bála; a posměch divoký mi vrací les i skála, co pyšných vášní květ v dnů šedi zhasíná. Bůh osamělý, jenž chtěl lásku ženy, svůj křičí smutek ve kraj zamlžený a po prvé své božství proklíná. 60

ALKIBIADES.
Plá purpur západu nad Akropolí a mroucí růže k mojim nohám hází. V chladnoucí mramory noc pyšná vchází, a srdce slavně plápolá a bolí. Teď strhnu masku. Efébové nazí, jak zlatých amaranthů štíhlé stvoly, a hetairy, již obklopte mé stoly a zapalte své vášně beze hrází! Až na agoru vcházet budu z rána, vzpomínka na vás bude zašlapána, a mrtví budete jak tento bídný den, co úsměv můj, jenž nad hetairy zlatem stesk stejný ukrývá jak nad Sokratem, přes vaše popely dál půjde nezměněn. 61

MEMENTO.
Zčernalo víno v zlatých číších, mlčení visí na cypřiších, mramory nahotu svou noří v žár pyšný, nad čelem jenž hoří. Již vstaňte, mrtví, z hrobů svých, stín kráčí po růžích. Mlh přízraky se na dům snesly, když hlavy v trikliniích klesly, a vášeň, pro Erebos zralá, svá muka do tmy žalovala. Pochodně skloňte vzdorů svých, stín kráčí po růžích. Vychladly v asfodely rudé ohně, jež v očích vzplály všude, zář luny v ticho zadumané jak s Charónových vesel kane; dnů zašlých zkamenělý smích – stín kráčí po růžích. 62 Vše usnulo. Jen v proudech vína jak v zrcadlech se plíží vina, a vášně hasnou v proudu ztmělém jak lásky hetair pod popelem: již vstaňte, mrtví, z hrobů svých, stín kráčí po růžích! 63

ANTICKÉ JARO.
Tajemný povzdech kráčí slavně zemí, lilie mlčí nádheru svých vizí. Jsou jejich sny jak vlečka bílé řízy, jež splývá s Diany, když Bůh je němý. V ten čas jed vůní houstne alejemi jak zpitá krev, jak výkřik chtivé mízy, co nachový mrak na západě mizí jak pěna, která šumí nad vášněmi. Jde průvod dívek pod větvemi thují. Jich stíny se jak vzdechy prodlužují, když duše sestupuje do plamene. Jdou: Bílé prsy svítí rozhalené. Z nich granát rozjitřený do tmy plane jak jiskry na opálu vykřesané. 64

MYSTERIE.
Než přijde Večer, stůjte na stráních, zapalte světla, rudá, fialová, a až kol půjde, veliký a tich, prozraďte větrům zakázaná slova. Z opálů, v nichž jsou vášně zakleté, položte diadémy na své skráně a vzhůru lokte bílé zdvihněte, krev červánků by zvolna tekla na ně. Ať ňadra, ozdobená růžemi, jak lotosy jsou v krvi omočené, nechť vzkřiknou myšlenky, rty oněmí, až strašný klid noc nad platany sklene: Pak jděte k žulovému portálu v průvodu, jenž se vlasaticí vine, a čekejte, až přes mříž z korálů stín veliký a nepohnutý splyne: 65 A vykřikněte všechny najednou a rychle odhoďte své bílé řízy, těl nahotou v noc sviťte bezednou a vyčkejte, až Juppiter v mrak zmizí. Slast žhavá zaplane vám na líci a nad skráněmi stříbrných dvé rohů, a cítit budete, se chvějící, že v této chvíli počaly jste z bohů. 66

V PARKU.
Vodotrysk šumí na zahradě, a růže voní ve vázách, jak sen, v nějž slunce na západě svůj vdechlo zprůsvitnělý nach. Jasmíny prší do nádrží, kde faun svou nymfu objímá, jež v bílých rukách sen svůj drží s fialkovýma očima. Jasmíny prší s luny disku na obnažená ramena i na drobounké stopy v písku, jež vryla radost bez jména. Bezjmenná radost travou kráčí a nohy noří do rosy, slzami lásky květy smáčí a očekává kohosi... 67 Ó, antiko! – vzdech klesá v trávu, ó, zlatý sne, jenž kvet jsi dřív!... Tu otočil faun kozlí hlavu, na dívku ušklíb se a zív. 68

ATHÉŇANKA S LABUTÍ.
Noc attická se snáší s oblohy, po černých vodách labuť bílá plyne, v mé duši křísí smělé mátohy v rozkoši žhavé, plazivé a líné. Jak hrdě labuť bílá hlavu zvedá, zrak zavírám a prchám do snů sfér. Mně zdá se, že jsem zamyšlená Leda, že v labuti je vtělen Juppiter. Vlas hyacinthový vstříc rozpustím, jak acháty v tůň pramen jeho skane, o velké lásce Olympana sním, vždy smířené a věčně rozhněvané... Již cítím v sobě pohyb labutí!... Vítězný výkřik tisícerých jasů! Je ve mně Bůh v rozkoše dotknutí, – duch Hellady, jenž oplodňuje krásu. 69

V ČERVNU.
Kráčela lesem, bujná tak a smavá, jak květy, jež se rozhořely kol ní, a plna života jak máky polní, jež napojila nymf krev bouřně žhavá. Jdouc žití středem, jak zní píseň lkavá, jen jako z pohádky tak trochu znala. A vesele a upřímně se smála v tvář osudu, jenž větví z trnů mává. Tak lesem šla. A byla příliš krásná, bys náhle nezalkal nad jejím štěstím, jež nesla v očích duše její jasná. Zpěv Panův unik buků ratolestím: zpěv hlubin zářných, jimž jsou cizí stíny, jež bolu neznají, jak nepoznaly viny. 70

NÁVRAT.
Šel táhlý výkřik v les jak smělé řičení, až skála nad tůní se plesem zachvěla a hymnus mateřství a slávě rození v nadšení bezmezném v hloub temnou vracela. A stromy změnily se v řadu pochodní s divoce rudými, žlutými chocholy, jež lily v bouřlivé a časné šero dní ke slávě Podzimu své hrdé plápoly. A v řece mlhami v tmu bíle kouřící ty pyšné požáry zpět odrážela zas zrcadla zčeřená v hře s věčnou vichřicí, jež prstem nezbedným nymf zčechrávala vlas. Vše hřmělo, smálo se a bujně výskalo, neb všude přírodou šla slavnost plodnosti, a všecko věřilo a všecko doufalo ve věčném zmírání v dny věčných mladostí. 71 Byl říjen královský pln bouřných zpěvů svých, byl říjen žlutavý i rudý šťávou rév, jež Zemi tryskala z dvou prsů mateřských, by sluncem posvátným mdlou oplodnila krev. Z pahorků vzdálených ples vinobraní zněl, to oběť děkovná za bohů svatý dar, by vléval nadšení do pozdvižených čel a smělé myšlence dal barev lesk a tvar. V té chvíli k oslavě se připojil i les, v zvuk píšťal třtinových se změnil větru van, a k nebi rudému se bouřný jásot nes: jsou živi bohové, ať žije velký Pan! Tenkráte v opojné jsem viděl závrati, jak bytostmi se les kol celý oživil, a fauna kozelce jsem viděl metati uprostřed živoucích a smějících se sil. Spanilé dryady pak před sebou jsem shléd pleť těla božského prosvítat větvemi, 72 jak skryta za keřem, jenž rudým listím kvet, úsměvem veselým a bujným kyne mi. Jak listí rudavé byl rusý její vlas, s nímž v sladce vášnivé se tóny rozhořel, co drobné lístky dva keř pod paží jí střás a jeden rudý list jí pod klínem se rděl. Žár palčivý mne jal, i odhodil jsem šat, a výkřik radosti se vydral z mojich úst, a oheň olympský mi počal v hrudi plát, dvé rohů ucítil jsem z čela svého růst. Jak k sladké dryadě jsem spěchal v zápětí, a něžně položil ji v trávu pod keři – jak s božským tělem tím jsem splynul v objetí, jak vřesem vonělo a douškou mateří! V té chvíli rozuměl jsem hlasům tisíci a hudbu červánků i zřídel chápal jsem a cítil, rozkoší svých písní bouřící jak splývám s přírodou, jsem jedno s Olympem. 73

V DEN SRPNOVÝ.
Jezerem pluji v středu hustých lesů. Kol slunce rudé zlato rozlívá, a vzduchem proudí silná vůně vřesů a píseň cikád zvonivá. Mám právo spokojen být sebou chvíli. Přírodní harmonie neruším. Mé šaty pokrytecké na břehu tam zbyly, a nahý jsa, vstříc nahým krásám zřím. Keř ostružinový skryl hanbu moji, mé lidství prokleté, můj těsný šat, a v duši tisíc žhavých snů se rojí o moci chápat a se radovat. Oh, cítit přímý dotek slov i forem, jež z božských početí se zrodily, a ssáti vroucí život každým pórem, rouhavě volným stát se na chvíli! 74 Cítím, jak hustá clona náhle mizí, jež od loktů mne Matky dělila, jak bratrem je mi vše, co bylo cizí, a duše jásá, štěstím opilá. Nad hlavou lítá mi roj pestrých šídel a vážek s perel blesky tisíci, a srdce bije v rythmu jejich křídel a s nimi letí ve vzduch zářící. Sním, že v kruh lesních bytostí jsem přijat, jak rythmus Přírody mnou prolíná, a zřím již v březích smavé tváře dryad, jichž tajemné hry skryla křovina. To jistě v pasekách se sešly četně, by žertům satyrů se zasmály a zatančily při Panově flétně, až rudý měsíc vyjde nad skály. Oh, zmizet na vždy v pestrém jejich kruhu, do vřesů zapadnout a vonných trav, 75 dech Matky Země ssáti z vlahých luhů, být věčně nevinen a věčně zdráv! Znát vše a ve všem krásu bohů chápat, znát vše a ničím nebýt pohoršen, touž lásku vítat v barvách, v nichž plá Západ, v hrách satyrů i v sladkých klínech žen – – – – – – – – – – – – – – – – Širokým tempem chladnou vodu čeřím v změť kouzelnou, v níž smísen jas i stín, a v lesy volám pohanské své „věřím“ za hudby vln a tenkých rákosin. Spočinu šťasten na travnatém břehu, co v spěž mé údy barví slunce žár, a Matky Země cítím vroucí něhu, vesmírné lásky nekonečný dar. A přec! Co sladkých pocelů těch řada mne v snění nejkrásnější konejší, 76 do duše náhle těžký smutek padá pohledem letmým na břeh protější: To vítr, který po jezeře duje, jak v dálce větve ostružiny zdvih, mně neúprosně šat můj ukazuje, mou kletbu lidství, dědičný můj hřích! 77

ZÁVIST BOHŮ.
Když požáry žhnou v krvi roznícené a nebe rudé nad hlavou se klene, v dnů šedivých a bídných kalné přítmí své zdvihám pohanské a hříšné rytmy. Tu na svých vášní rozběsněných ořích, v něž touha hroty ostruh svojich noří, minulost stíhám v budoucnosti zořích, kam pěna stříká rozkacených moří. S Olympu antický sen strhnout na zem, červánků růže do vlasů si vplésti, a pyšně nad pekelných hlubin srázem snít o kráse a zakázaném štěstí: Nad mraky vztyčit pýchu Promethea, pro zhoubný blesk mít úsměv pohrdání a volat věčné kráse: Ave, dea! když smrti stín se dotkne hrdých skrání: 78 Toť slavné kouzlo velikého Pádu, kde poražený slavně triumfuje, když otvírá se temná brána Hádu a černá peruť horkým vzduchem pluje. V ten čas v dlaň sbírám krev svou v žhavé bouři, jež z hrudi blesky probodené kane, a k nebesům ji metám, skrytým v kouři – květ, při němž závistí se chvějí Olympané! 79

HYMNUS ŽENĚ.
Ty přesladký a krásný květe Matky Země, jenž sluncem zplozen byl a kojen luny mlékem, Ty smutná – radostná, jež věčně žiješ ve mně, jak v loži palčivém a sametově měkkém! Ty, která nervů mých jak zlaté harfy struny se jemně dotýkáš – oh, vánku z háje růží, jež pozlacuješ noc a stříbříš východ slunný, co z číše rubínů pít život dáváš muži! Ty božsky smyslná a povždy lidsky čistá, oh, věčná hádanko, jíž nikdo nerozřeší, ledově mrazivá jak mramorová busta a žhavá jako noc, v jíž klínu anděl hřeší! Ty zlatý poháre, v němž nejsilnější mízy sloučila Příroda v svůj nektar nejdravější, kde v parách rodí se roj nejsmělejších vizí, a žízně palčivé jenž nikdy nezkonejší! 80 Oh, vázo plamenů! Ó, Tabernakle vášní, bakchantko, tančící nad chrámů ruinami, paprsku kouzelný, v němž vítězové strašní se v hrůze svíjejí jak zvíře pod ranami! Jde básník nadšený, ó, hudbo Orfeova, vždy v patách za Tebou a vášnivě Tě zdravízdraví, co v zlatý ohňostroj se mění jeho slova a jako svatozář Ti tančí kolem hlavy. Příroda v bytosti Tvé obráží se celá: hřmí bouře v krvi Tvé a šumí proudy strání, v Tvých očích krása luk se všecka otevřela, a v ňadrech předtucha plá červencových zrání. Je květů záhonem Tvé roztoužené tělo, když k sladkým pocelům své rozevřelo údy, a vůní laskavou žár smyslů obestřelo, jak dechem omladným, jenž stoupá z kypré půdy. A žhavé polibky, když hojně na ně kanou, jsou jako roje včel, jež květů šťávu pily, 81 by travám zpívaly svou píseň rozjásanou, kde povzdech prašníků se zachvívá a šílí. A božské rozkoše když blesk v Tvé nitro sjede, jak Matka Země chvíš se s blažeností v líci, jež ozón životný v své boky vítá snědé, oddaně úsměvná a v slzách milující! 82

MATCE PŘÍRODĚ.
Ó, Matko veliká! Ty vznešená a svatá, tak krutě nádherná a božsky laskavá a povznesená vždy nad bludy, nad dogmata, jež hloupost nadutá svým věrným podává! Ty teple kynoucí, když nejpřísnější mrazy z Tvých loktů bělostných se otvírají vstříc, Ty, z jejíchž propastí sta velkých ohňů vzchází, i noc když bez konce z Tvých proudí zřítelnic! Má Matko pradávná! Jediná bez předsudků a cudná v nahotě, jež drtí krásou svou, ó, Utěšitelko všech rozbouřených smutků, když srdce žíznící v dnech bezútešných rvou! Hle: smutné dítě Tvé, v čas bídný vzešlé, běda! – faun, zraněn kletbou civilisace, Tvé drahé pomoci, Tvých teplých loktů hledá a volá po Tobě z tmy lží a stagnace: 83 Mne ukryj v náruč svou, z níž vyrván byl jsem světem, zas věnec volnosti mi vtiskni do vlasů, bych hrdě zdvihnout moh skráň v člověčenstvu kletém a celý obrodit se v pyšném zápasu! Za nocí bezsenných, když hruď svou nehty drásám a k bokům stéká mi krev moje hořící, když touhou chvěji se vstříc zakázaným krásám, z dvou očí nádherných jež planou zářící – v tu chvíli, Přírodo, ó, Matko moje velká, já cítím božskou skráňskrán, jak skláníš ke mně z hor, jenž může trpět, mřít, leč který nikdy nelká, jenž vzdor jen rouhavý vždy tyčil nad obzor: K tomu, jenž povždycky Tvým věrným zůstal synem, jenž svatou zachoval si k lidstvu nenávist, jenž pyšnou sílu jen chtěl pít vždy s rudým vínem a báseň krve Tvé v něm zbožně doved číst. 84 Má Matko jediná! Mé božství bezprostřední! Svou zpověď kladu teď k Tvým nohám vznešeným, bez nízké pokory a bez lítosti všední, hrd, s Tebou spojený a šťasten hříchem svým! 85

AFRODITÉ V JESKYNI.
To bylo v čas, když den se zvolna rozvíjel, a jara předtucha když vzduchem chvěla se, a stromů větvemi zpěv jeden sladký zněl o žití budoucím a lásce, o kráse. Aigipan v jeskyni svou hrdou hlavu zdvih a hleděl k východu na bílých plání jas, a října loňského změť listů zežloutlých v mech šedých balvanů s kadeří zvolna střás. To v samotě na sen svůj velký vzpomínal, jenž leskem žhavým se mu v brvách posud chvěl, a obraz budoucna ve svojí duši tkal, v němž plamen živlů všech se v dálky rozhořel. Chtěl právě syringu k svým přiložiti rtům a zpěv svůj zahráti, v němž sněhy roztají, a který řítiti se dává ledovcům do bystřin vzkříšených, když krajem hřímají. 86 Chtěl zahrát zpěv, jímž pták se budí v lesů tmách, a který dává kvést na stráních podléštkám, a zlaté jehnědy jenž kouzlí na lískách a nymfy svolává ku lásky sladkým hrám,hrám. – Když údiv nadšený mu vzplanul na líci, a pohléd překvapen ku prahu jeskyně, kde skvěle nádherná a v kráse zářící,zářící stanula vzpřímena všech bohyň bohyně. A byla krásná tak, že každý sluje kout se světlem nachovým i bílým naplnil, a jisker zelených jí z očí tryskal proud, a úsměv červánků se ze rtů jejích lil. Svůj dlouhý zimní sen tu poznal Aigipan, jenž touhou divokou krev jeho opájel, a vánků omamných zas cítil horký van, jak v spánku čarovném se modrou nocí chvěl. A krása kyperská svůj sňala zlatý pás a přehodila jej přes balvan omšelý, 87 a pohled toužící jí šlehl z temných řas, v němž zlatí ptáci snů se sladce rozpěli. Aigipan rozepial pak snědou náruč svou. A výkřik rozkoše šel stromů větvemi, a všecko umlklo za rythmu ňader dvou, jen záchvěv tajemný se nesl pod zemí. V té chvíli příroda se s krásou spojila, a krása milenkou se stala plamenů, a vášeň živelná se v krásu změnila s míz, květů tajemstvím a hudbou kořenů... Když vyšel Aigipan ze sluje zšeřené se svojí milenkou, jíž úsměv zářil rtem, vše kolem hýřilo již v básni zelené, a květin tisíce se skvělo úvalem. Květ sténal rozkoší pod deštěm prašníků, a zajíkavý zpěv se nesl všude z hnízd a z křovin prchalo sta žhavých výkřiků, a píseň života pěl každý bujný list. 88 Tu ke rtům syringu svou zdvihl Aigipan a píseň k oslavě pěl krásy nejvyšší, a zemští tvorové se sešli se všech stran, a božstva tůní, luk hned vyšla ze skrýší. A všecko sklonilo se v úctě nadšené, a slunce v zenitu svůj znásobilo jas, když Venus pozdvihla své oči zelené a k nebi vztyčila svůj odepiatý pás. 89

NÁPIS NA VLASTNÍ PORTRÉT.
Ten, který býval jsem, a jehož dnes již není, Vás z toho portrétu teď jako přízrak zdravím. Že v žhavých fantómech jsem míval zalíbení, sám nyní fantómem a přeludem jsem žhavým. Až zasníte se kdys nad satyrovou maskou, mé oči vesele v tvář dívat se Vám budou, jež plakat uměly jen rozkoší a láskou, však nikdy bolestí, ni zoufalstvím, ni nudou. Z nich osud antický k Vám dlouze bude zírat, jenž stejný úsměv má i v radosti i v muce a který učí žít a který učí zmírat s pohárem kypícím a ověnčeným v ruce. 90 OBSAH
Sen v šarlatu7 Holofernes19 Pád pyšných andělů21 Tajemství22 V samotách23 Cikánka24 Ballada27 Smích29 Anděl smrti30 Zasláno31 Don Juan na hřbitově32 V zahradách osudu35 Renaissanční sonet36 Arabská pohádka37 Melancholie38 Vzpomínka39 Adorace40 Hymnus42 Rudá a zlatá42 Romance46 [91] Zasvěcencům. Jiřímu Hynaisovi49 Evokace Apollonia z Tyany52 Stanislav de Guaita56 K novellám „Oživlé mramory“. Jaromíru Boreckému57 Smutný faun60 Alkibiades61 Memento62 Antické jaro64 Mysterie65 V parku67 Athéňanka s labutí69 V červnu70 Návrat71 V den srpnový74 Závist bohů78 Hymnus ženě80 Matce Přírodě83 Afrodité v jeskyni86 Nápis na vlastnivlastní portrét90
[92] JOSEF ŠlMÁNEK.
Narozen 16. března r. 1883 v Jindřichově Hradci, kdež i vystudoval gymnasium. Na české universitě v Praze věnoval se moderní filologii a byv r. 1909 povýšen na doktora filosofie, přijal místo tajemníka Českého Zemského Svazu Cizineckého. Nebylo tu však jeho činnosti dosti volného pole, i oddal se úplně žurnalistice. R. 1909–10 redigoval „Pokrokovou revui“, r. 1909 „Jindřichův Hradec svému Sokolstvu“ a „Knihovnu západních literatur“, r. 1911 „Knihovnu pro filosofii, umění a život“, r. 1911–12 „Zrcadlo“, satirickou přílohu „Samostatnosti“, r. 1913 „Týden světem“, velký illustrovaný týdenník. Knihy veršem: Ve chvílích světlých a temných, Nusle 1902; Sen i skutečnost, Kr. Vinohrady 1905; Entemenova váza. Tragédie v jednom jednání, Kr. Vinohrady 1906; Kapky jedu, Vršovice 1908; Božstva a kulty (s dřevoryty Josefa Váchala), Praha 1910; Putování malého elfa (k dřevorytům Josefa Váchala), Praha 1912. Knihy próz: Křišťálový pohár. Okkult. novelly, Praha 1908; Háj satyrů. Román, Praha 1915; Oživlé mramory. Novelly, Praha 1916; v tisku: Bratrstvo Smutného zálivu. Josef Šimánek vychází z české dekadence, jak rozkvetla v letech devadesátých na postupu od Vrchlického k české moderně. S dekadenty tehdejšími souvisí skvělou, vykrouženou formou, výrazem sytým a nádhery milovným, slovem melodicky zrythmisovaným, zálibou v nejvybranějších i nejrafinovanějších požitcích smyslů, sklonem k satanismu. Proti její nachořelosti a morbidnosti staví však jas a rozhořelý intensivní plápol života, jejž může někdy promítati v sen, nejčastěji v exotiku, [93] jindy satirovati a posměškem trestati, nikdy však negovati. Na čas hledal smysl jeho v mystice, postoupil odtud k spiritismu a okkultismu, jimiž napial novou strunu mnohozvuké české lyře, ale ulpíti na nich nemohl. Své první knihy, až po „Božstva a kulty“, kritický sám k sobě, škrtá ze své činnosti. Plný, zdravý tep života přitahoval ho stále mocněji k řeckému ideálu, až stal se po Vrchlickém, svém mistru v mnohém ohledu, nejhorlivějším pěvcem hellénismu mezi mladými. Ovšem ne onoho hellénismu v klassické dokonalosti ztrnulého, ani ne onoho bohatýrsky prostého, či nazíráním střízlivě realistického. Nikoli. Nýbrž oné poesie pohanství, jež ztotožňuje se s dechem přírody, dává právo vyžíti se smyslům, a budiž odpuštěno nečasovosti slova, má v sobě mnoho romantického ve svých nymfách, satyrech, Aigipanech, ve svých měsícem zamodralých hájích cypřišových, v úsměvech hetér i v dusném přepychu pitek. Ve svých krajních výběžcích je to pak již přesycené hellénství alexandrinské, jež prošedši prismatem básníkova romantismu, nabývá u něho – rovněž jako vlivem Ronsardovým a Banvillovým kdysi u Vrchlického – hýřivé plnosti renesanční. Poslední dobou Šimánek obrací se více k románu a novelle. I tam zůstává exotikem, Hellénem i moderně ironickým romantikem, pohanem i mystikem a okkultistou v jedné osobě, který nadto má cosi ze španělské pýchy v postoji, z Poeovy americké vypočítavosti v kombinaci, z Hoffmannovy fantastiky ve vynálezu. Právě to protínání a směšování se různých živlů tvoří zvláštní půvab těchto jeho prací, jichž účin stupňován vybroušeností slohu. J. B.
[94] HOVORY BÁSNÍKŮ SV. 3. Pořádá Jaromír Borecký. Josef Šimánek: PROPASTI A PLAMENY. V úpravě M. Kalába. Vytiskla „Grafia“ v Praze typy Sorbonna. 100 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu. Nákladem F. Topiče v Praze. 1917
E: až; 2007 [95]