MELANCHOLIE.

Josef Šimánek

MELANCHOLIE.
Plál měsíc v jizbu mou, na černé látky pad, na černý krucifix, jenž visel rozepiat, chlad smrti šířil zde, na lože mé se díval, sen melancholikův kde pod víčkem se stmíval. Sta stínů rozházel v mé síni bez ladu, intendant zločinu a kníže západů, svým světlem, essencí jež vášní je a hříchů, jež krystalují v čas, kdy hrobky tonou v tichu. Mne měsíc překvapil svým siným závojem, když led svých ztuhlých vášní rozlil po snu mém, můj ret se zapálil, mé zachvěly se brvy, a moje srdce bylo plné ssedlou krví. Chlad rozkladu z ní táh, táh mrtvolný z ní jed, byl měsíc rudý tak, a já jsem byl tak bled. A kolem duše mé z melancholických stínů před pavouk pozvolna svou šedou pavučinu. 38