HOLOFERNES.

HOLOFERNES.
Tanita halí se v svůj závoj modravý, jenž kdesi v dálkách splývá s těžkým tichem, déšť chladných květů sype na hlavy zmámené krásou, obtížené hříchem. Noc zastavila se, jí neubývá, záclona stanu lenivě se kývá, cár omočený do krvavých snění, kde v jednu orgii se život mění. Já viděl ženu dnes. A obraz její se bíle rýsuje na rudém poli, mne oči její všude provázejí jak předzvěst chvil, jež oblaží a bolí. U všech žen, v životě jež potkal jsem, já marně krásy tajemství jsem hledal, já v zemi nebe, v nebi viděl zem, když všednosti stín z šedých vln se zvedal... 19 Já čekám tě. Ty musíš přijíti. Již vidím závoj vláti kol tvých boků, v něm na tisíc hvězd v tmách se zatřpytí – v tmách, které zrodily se ve tvém oku. Již přichází... Záclony rozváty, kus nebe jimi do stanu se dívá. Zjev zřím zas, tajemstvím tak bohatý, v něm krutá vášeň vítězně se stmívá. Jak hrdla část, jež krví zabarveno, cár mračna vleče s sebou Tanita. „Zkad přicházíš a kdo jsi, divná ženo?“ „Jsem osud tvůj. Mé jméno Judita.“ 20