ADORACE.

Josef Šimánek

ADORACE.
Nad bílým čelem Tvým plá jakýs vzácný skvost, pro který v lidské řeči posud jména není, neb patří k předmětům, jež vznikly pro věčnost a v smrti radostech jež mají zalíbení. Jak svatých Serafínů v jíní ztuhlý dech je bílá Tvoje pleť, z níž vůně mandlí prýští, a pravda dětských snů v Tvých plesá úsměvech, jež v závrať spíjejí se bájí doby příští. Vše, vyjma skutečnost, má princezno, je Tvým. Vše, vyjma skutečnost, jež příšerně se šklebí. K ní hledíš, vznešená, s pohledem zhrdavým, jak ta, jež planých útěch nemá zapotřebí. Tvou skutečností jsou jen stigmata Tvých ran a purpurový bol, jenž jako žalm z nich kane, jak triumf smuteční, jenž k nebi zazpíván, má světic parfumy v legendách pěstované. 40 A, mučednice má! když klekám k nohám Tvým, jež jak dým kadidla mé zbožňování halí, do výšky gotické zdi kolem prchat zřím, a vnitřek pokoje je vnitřkem kathedrály. 41