MATCE PŘÍRODĚ.

MATCE PŘÍRODĚ.
Ó, Matko veliká! Ty vznešená a svatá, tak krutě nádherná a božsky laskavá a povznesená vždy nad bludy, nad dogmata, jež hloupost nadutá svým věrným podává! Ty teple kynoucí, když nejpřísnější mrazy z Tvých loktů bělostných se otvírají vstříc, Ty, z jejíchž propastí sta velkých ohňů vzchází, i noc když bez konce z Tvých proudí zřítelnic! Má Matko pradávná! Jediná bez předsudků a cudná v nahotě, jež drtí krásou svou, ó, Utěšitelko všech rozbouřených smutků, když srdce žíznící v dnech bezútešných rvou! Hle: smutné dítě Tvé, v čas bídný vzešlé, běda! – faun, zraněn kletbou civilisace, Tvé drahé pomoci, Tvých teplých loktů hledá a volá po Tobě z tmy lží a stagnace: 83 Mne ukryj v náruč svou, z níž vyrván byl jsem světem, zas věnec volnosti mi vtiskni do vlasů, bych hrdě zdvihnout moh skráň v člověčenstvu kletém a celý obrodit se v pyšném zápasu! Za nocí bezsenných, když hruď svou nehty drásám a k bokům stéká mi krev moje hořící, když touhou chvěji se vstříc zakázaným krásám, z dvou očí nádherných jež planou zářící – v tu chvíli, Přírodo, ó, Matko moje velká, já cítím božskou skráňskrán, jak skláníš ke mně z hor, jenž může trpět, mřít, leč který nikdy nelká, jenž vzdor jen rouhavý vždy tyčil nad obzor: K tomu, jenž povždycky Tvým věrným zůstal synem, jenž svatou zachoval si k lidstvu nenávist, jenž pyšnou sílu jen chtěl pít vždy s rudým vínem a báseň krve Tvé v něm zbožně doved číst. 84 Má Matko jediná! Mé božství bezprostřední! Svou zpověď kladu teď k Tvým nohám vznešeným, bez nízké pokory a bez lítosti všední, hrd, s Tebou spojený a šťasten hříchem svým! 85