ANTICKÉ JARO.

Josef Šimánek

ANTICKÉ JARO.
Tajemný povzdech kráčí slavně zemí, lilie mlčí nádheru svých vizí. Jsou jejich sny jak vlečka bílé řízy, jež splývá s Diany, když Bůh je němý. V ten čas jed vůní houstne alejemi jak zpitá krev, jak výkřik chtivé mízy, co nachový mrak na západě mizí jak pěna, která šumí nad vášněmi. Jde průvod dívek pod větvemi thují. Jich stíny se jak vzdechy prodlužují, když duše sestupuje do plamene. Jdou: Bílé prsy svítí rozhalené. Z nich granát rozjitřený do tmy plane jak jiskry na opálu vykřesané. 64