DON JUAN NA HŘBITOVĚ.

DON JUAN NA HŘBITOVĚ.
Já mnoho vína pil. Mne ovál chlad. Cypřiše kolem strašidelně šumí, a ticho sahá na mne odevšad, a žluté listí padá v moje dumy. A posléz vše zas v nudě umírá, jak vichřice když zmírá v stromě holém, co doňa Sanča, Klára, Elvíra, strašidla lásky, defilují kolem. Je marnost vše, a já jsem velký bloud, romantik na hřbitově ironický, jenž, nekrofil, jde stíny obejmout, by znuděn odešel zas jako vždycky. Kdes v dálce bliká světlo na hrobě jak bílá perla v krvi zavěšená, a květy v porfyrové nádobě splývají k zlatu, na vyrytá jména. 32 Já mnoho pil. Však ve mně týž je chlad, a jako mramor studené mám čelo. Chci v chladno smrti palčivé se smát, sem láhev! Pít chci! Kde jsi, Leporello? Tak. Utni hrdlo. Buďme veselí! Na slávu mrtvých spolu připijeme! Co vidím však? Oh! Starý příteli! Náš dobrý komthur v sochy póze němé! Ty skláníš se jak v meditaci mnich, ó, komthure, ta póza nesluší ti, a plášť tvůj v bílém mramoru jak sníh, jak smrti nedbalky, jak rubáš svítí! Ne, komthure! Tak nelíbíš se mi! Svůj opusť podstavec a ztrestej smělce, jenž kamennými mluví frázemi v tvou rytířskou tvář – sochař bez umělce! Vstaň, komthure! Pojď se mnou víno pít! Budem se nebesům i peklu smáti, 33 mně zhnusilo se mezi lidmi žít, že’s mrtev, mohu tebe milovati. Přijď na mé hody! Víno rudé je jak krev, když tenkrát proklál jsem tvé tělo a stydne jako její krůpěje, když luny světlo nad park vycházelo!... Pozvání přijímáš?... Můj dík! Buď zdráv! Já dávno mrtvý, mám rád mrtvé pouze – je hřbitov srdce mé, můj život háv, jenž jak tvůj rubáš visí na mé touze! 34