V SAMOTÁCH.

Josef Šimánek

V SAMOTÁCH.
V samotách těžkých, smutečních, v nichž svítí hvězdy osamělé, my po zahradě jdeme stmělé, znaveni tíží hříchů svých. Již zanik ples a zanik smích, a bledost myšlenky plá v čele. A bol se chvěje v sféře celé, jak vůně, zbylá po růžích. Nic nehne se. Tvá hoří ústa jak věčná lampa pod křížem, jak žhavý květ, jenž z trnů vzrůstá. A hodin zvuk se chvěje z dáli, jak omylem by zbloudil sem, kde Smrt i čas v své stíny halí. 23