III. V té chvíli v trikliniu usedám,

Josef Šimánek

III.
V té chvíli v trikliniu usedám,
V té chvíli v trikliniu usedám,
uprostřed fantomů, svých urozených paní, a nahý jako faun a s břečťanem kol skrání, ke slávě přízraků svůj pohár pozvedám.
A květy purpurné, jež uloupil jsem tmám, a které vyrostly na erebejské pláni, za pohled lascivní a žhavé pousmání do zlatých kadeří teď vplétám hetérám. Tu v prostřed mramorův a mrtvých veselí tě volám radostně, můj druhu, Příteli, jenž příliš poznal’s klam všech věcí živoucích: Pojď! vím oč nad život ten mramor je ti bližší, jenž hrdou mrazivost svou shlíží v žáru číší, – kamenné srdce v láskách horoucích! 59