CIKÁNKA.

CIKÁNKA.
Vlas černý měla, rudou stuhu v něm a pýchu v prostřed čela, a v oku zmateném a divokém vichřice burácela. Mrak za mrakem a blankyt zas a blesky a bezstarostný smích. Šípkové růže znamenaly stezky, kde její stín se mih. Šla za ní touha mužů vášnivých, modlitby krve zkažené. Tu jak proud jisker sršel její smích ze srdce plamene. Oblaka zlatá po nebesích táhla, a zachvěla se zem, když do strun kytary své večer sáhla v snu těžce krvavém. 24 Plát srdce divá její očí zřely a otevřená náručí. A vždy řek její pohled: zpátky, smělý, pro tebe květ můj nepučí. A kdo přec přistoup k ní, jej pohled její šleh – prut zlata rozžhavený. A jako zbitý pes prch od pekelných něh, hruď plnil vzdech a steny. Tak nedotknuta světem kráčela, ji nebesa i hvězdy milovaly, a její kytara kde zazněla, andělé vášní pozemšťanů vzpláli. A zem, že byla na ni žárlivá, ji otrávila kdysi květem blínu. Za jitra nalezena neživá v stoletých sosen stínu. Zem klín svůj rozpiala a zavřela. A žárlivě ji skryla 25 před nebesy, jež zřít ji nesměla, že příliš krásná byla. Blín, durman, bodláčí a kopřivy na jejím hrobě vyrůstají. Vždy vyhne se mu poutník bázlivý, zbloudilý v smutném kraji. A když přec kdosi sáhne na hrob její, hned ruku poraněnou stáhne zpět. Pryč, smělče, – z hloubi země slova znějí – pro tebe nepučí můj květ. 26