ZÁVIST BOHŮ.

Josef Šimánek

ZÁVIST BOHŮ.
Když požáry žhnou v krvi roznícené a nebe rudé nad hlavou se klene, v dnů šedivých a bídných kalné přítmí své zdvihám pohanské a hříšné rytmy. Tu na svých vášní rozběsněných ořích, v něž touha hroty ostruh svojich noří, minulost stíhám v budoucnosti zořích, kam pěna stříká rozkacených moří. S Olympu antický sen strhnout na zem, červánků růže do vlasů si vplésti, a pyšně nad pekelných hlubin srázem snít o kráse a zakázaném štěstí: Nad mraky vztyčit pýchu Promethea, pro zhoubný blesk mít úsměv pohrdání a volat věčné kráse: Ave, dea! když smrti stín se dotkne hrdých skrání: 78 Toť slavné kouzlo velikého Pádu, kde poražený slavně triumfuje, když otvírá se temná brána Hádu a černá peruť horkým vzduchem pluje. V ten čas v dlaň sbírám krev svou v žhavé bouři, jež z hrudi blesky probodené kane, a k nebesům ji metám, skrytým v kouři – květ, při němž závistí se chvějí Olympané! 79