ZÁVIST BOHŮ.
Když požáry žhnou v krvi roznícené
a nebe rudé nad hlavou se klene,
v dnů šedivých a bídných kalné přítmí
své zdvihám pohanské a hříšné rytmy.
Tu na svých vášní rozběsněných ořích,
v něž touha hroty ostruh svojich noří,
minulost stíhám v budoucnosti zořích,
kam pěna stříká rozkacených moří.
S Olympu antický sen strhnout na zem,
červánků růže do vlasů si vplésti,
a pyšně nad pekelných hlubin srázem
snít o kráse a zakázaném štěstí:
Nad mraky vztyčit pýchu Promethea,
pro zhoubný blesk mít úsměv pohrdání
a volat věčné kráse: Ave, dea!
když smrti stín se dotkne hrdých skrání:
78
Toť slavné kouzlo velikého Pádu,
kde poražený slavně triumfuje,
když otvírá se temná brána Hádu
a černá peruť horkým vzduchem pluje.
V ten čas v dlaň sbírám krev svou v žhavé bouři,
jež z hrudi blesky probodené kane,
a k nebesům ji metám, skrytým v kouři –
květ, při němž závistí se chvějí Olympané!
79