HYMNUS ŽENĚ.

HYMNUS ŽENĚ.
Ty přesladký a krásný květe Matky Země, jenž sluncem zplozen byl a kojen luny mlékem, Ty smutná – radostná, jež věčně žiješ ve mně, jak v loži palčivém a sametově měkkém! Ty, která nervů mých jak zlaté harfy struny se jemně dotýkáš – oh, vánku z háje růží, jež pozlacuješ noc a stříbříš východ slunný, co z číše rubínů pít život dáváš muži! Ty božsky smyslná a povždy lidsky čistá, oh, věčná hádanko, jíž nikdo nerozřeší, ledově mrazivá jak mramorová busta a žhavá jako noc, v jíž klínu anděl hřeší! Ty zlatý poháre, v němž nejsilnější mízy sloučila Příroda v svůj nektar nejdravější, kde v parách rodí se roj nejsmělejších vizí, a žízně palčivé jenž nikdy nezkonejší! 80 Oh, vázo plamenů! Ó, Tabernakle vášní, bakchantko, tančící nad chrámů ruinami, paprsku kouzelný, v němž vítězové strašní se v hrůze svíjejí jak zvíře pod ranami! Jde básník nadšený, ó, hudbo Orfeova, vždy v patách za Tebou a vášnivě Tě zdravízdraví, co v zlatý ohňostroj se mění jeho slova a jako svatozář Ti tančí kolem hlavy. Příroda v bytosti Tvé obráží se celá: hřmí bouře v krvi Tvé a šumí proudy strání, v Tvých očích krása luk se všecka otevřela, a v ňadrech předtucha plá červencových zrání. Je květů záhonem Tvé roztoužené tělo, když k sladkým pocelům své rozevřelo údy, a vůní laskavou žár smyslů obestřelo, jak dechem omladným, jenž stoupá z kypré půdy. A žhavé polibky, když hojně na ně kanou, jsou jako roje včel, jež květů šťávu pily, 81 by travám zpívaly svou píseň rozjásanou, kde povzdech prašníků se zachvívá a šílí. A božské rozkoše když blesk v Tvé nitro sjede, jak Matka Země chvíš se s blažeností v líci, jež ozón životný v své boky vítá snědé, oddaně úsměvná a v slzách milující! 82