ZASVĚCENCŮM.

ZASVĚCENCŮM. Jiřímu Hynaisovi.
S mystickým ohněm nad bílými čely a kolem skrání se zlatými věnci, s meči, jež hmotu od života dělí, z tmy věků stoupat zřím vás, Zasvěcenci! V čas, kdy se duše rány otvírají jak okna, do věčnosti proražená, bolest se vůdcem stává k věcí taji a v hymnus mění se hlas, který sténá. Tu modrá noc jest jako lůno svaté, zkad život věčný věčně vystupuje, v závoje sedmery jenž halen zlaté, v roh gigantický jitřní pozdrav duje. A modrá záclona se otevírá; tma v ebenové schodiště se mění, po kterém bílí kněží všehomíra jdou k síni velikého zasvěcení. 49 Jak černý proud když nese bílou pěnu, jich bílé řízy září na ebenu, co v černavých ploch matném zrcadle zmírají teskně hvězdy zapadlé. Vám prší k nohám jejich velké květy, – ze zlata slzy, vyroněné v světy, jež Parens Magna z bezdných očí svojich v tmu plodnou roní v nekonečných rojích. S kahanem stoupat zřím vás achátovým, když růžová zář svítá nad sloupovím, jež v dálkách omžených se matně bělá, kde v duše tajemství se taví těla. Tak neslyšně jdou vážné vaše kroky a světy kolem vás se věčně mění, co nezměněn váš pohled přehluboký v slavného dění velkém zrcadlení. Jak Pravdy paprsek vy protínáte hmotu, – světla, jež hloubku bezdných srázů měří, 50 s nehnutým řádem božských Sefirotů, kde cit je skeptikem a rozum věří. Andělé výšek, hloubek Lucifeři.Lucifeři, vítězi časů, věků mučedníci, synové myšlenky, jež nad světy se šeří, ó, slunce, nad platany vzcházející! Vy, strážci života a těšitelé, vy, duší vůdcové přes mrtvé moře, s korunou trnů v povýšeném čele, na člunu spasení, jejž nese hoře! Vy titani! Ó, děti Promethea, vášniví dobyvači Elysea, králové azuru, básníci harmonie, platónští milenci, v nichž věčný osud žije! Já, který chvěje se a který zmírá, před stopy vaše klekám posvěcené, co vesmír v pokoře se otevírá věštbě již od Stvoření naplněné! 51