ZASVĚCENCŮM.
Jiřímu Hynaisovi.
S mystickým ohněm nad bílými čely
a kolem skrání se zlatými věnci,
s meči, jež hmotu od života dělí,
z tmy věků stoupat zřím vás, Zasvěcenci!
V čas, kdy se duše rány otvírají
jak okna, do věčnosti proražená,
bolest se vůdcem stává k věcí taji
a v hymnus mění se hlas, který sténá.
Tu modrá noc jest jako lůno svaté,
zkad život věčný věčně vystupuje,
v závoje sedmery jenž halen zlaté,
v roh gigantický jitřní pozdrav duje.
A modrá záclona se otevírá;
tma v ebenové schodiště se mění,
po kterém bílí kněží všehomíra
jdou k síni velikého zasvěcení.
49
Jak černý proud když nese bílou pěnu,
jich bílé řízy září na ebenu,
co v černavých ploch matném zrcadle
zmírají teskně hvězdy zapadlé.
Vám prší k nohám jejich velké květy, –
ze zlata slzy, vyroněné v světy,
jež Parens Magna z bezdných očí svojich
v tmu plodnou roní v nekonečných rojích.
S kahanem stoupat zřím vás achátovým,
když růžová zář svítá nad sloupovím,
jež v dálkách omžených se matně bělá,
kde v duše tajemství se taví těla.
Tak neslyšně jdou vážné vaše kroky
a světy kolem vás se věčně mění,
co nezměněn váš pohled přehluboký
v slavného dění velkém zrcadlení.
Jak Pravdy paprsek vy protínáte hmotu, –
světla, jež hloubku bezdných srázů měří,
50
s nehnutým řádem božských Sefirotů,
kde cit je skeptikem a rozum věří.
Andělé výšek, hloubek Lucifeři.Lucifeři,
vítězi časů, věků mučedníci,
synové myšlenky, jež nad světy se šeří,
ó, slunce, nad platany vzcházející!
Vy, strážci života a těšitelé,
vy, duší vůdcové přes mrtvé moře,
s korunou trnů v povýšeném čele,
na člunu spasení, jejž nese hoře!
Vy titani! Ó, děti Promethea,
vášniví dobyvači Elysea,
králové azuru, básníci harmonie,
platónští milenci, v nichž věčný osud žije!
Já, který chvěje se a který zmírá,
před stopy vaše klekám posvěcené,
co vesmír v pokoře se otevírá
věštbě již od Stvoření naplněné!
51