V DEN SRPNOVÝ.

V DEN SRPNOVÝ.
Jezerem pluji v středu hustých lesů. Kol slunce rudé zlato rozlívá, a vzduchem proudí silná vůně vřesů a píseň cikád zvonivá. Mám právo spokojen být sebou chvíli. Přírodní harmonie neruším. Mé šaty pokrytecké na břehu tam zbyly, a nahý jsa, vstříc nahým krásám zřím. Keř ostružinový skryl hanbu moji, mé lidství prokleté, můj těsný šat, a v duši tisíc žhavých snů se rojí o moci chápat a se radovat. Oh, cítit přímý dotek slov i forem, jež z božských početí se zrodily, a ssáti vroucí život každým pórem, rouhavě volným stát se na chvíli! 74 Cítím, jak hustá clona náhle mizí, jež od loktů mne Matky dělila, jak bratrem je mi vše, co bylo cizí, a duše jásá, štěstím opilá. Nad hlavou lítá mi roj pestrých šídel a vážek s perel blesky tisíci, a srdce bije v rythmu jejich křídel a s nimi letí ve vzduch zářící. Sním, že v kruh lesních bytostí jsem přijat, jak rythmus Přírody mnou prolíná, a zřím již v březích smavé tváře dryad, jichž tajemné hry skryla křovina. To jistě v pasekách se sešly četně, by žertům satyrů se zasmály a zatančily při Panově flétně, až rudý měsíc vyjde nad skály. Oh, zmizet na vždy v pestrém jejich kruhu, do vřesů zapadnout a vonných trav, 75 dech Matky Země ssáti z vlahých luhů, být věčně nevinen a věčně zdráv! Znát vše a ve všem krásu bohů chápat, znát vše a ničím nebýt pohoršen, touž lásku vítat v barvách, v nichž plá Západ, v hrách satyrů i v sladkých klínech žen – – – – – – – – – – – – – – – – Širokým tempem chladnou vodu čeřím v změť kouzelnou, v níž smísen jas i stín, a v lesy volám pohanské své „věřím“ za hudby vln a tenkých rákosin. Spočinu šťasten na travnatém břehu, co v spěž mé údy barví slunce žár, a Matky Země cítím vroucí něhu, vesmírné lásky nekonečný dar. A přec! Co sladkých pocelů těch řada mne v snění nejkrásnější konejší, 76 do duše náhle těžký smutek padá pohledem letmým na břeh protější: To vítr, který po jezeře duje, jak v dálce větve ostružiny zdvih, mně neúprosně šat můj ukazuje, mou kletbu lidství, dědičný můj hřích! 77