MATCE PŘÍRODĚ.
Ó, Matko veliká! Ty vznešená a svatá,
tak krutě nádherná a božsky laskavá
a povznesená vždy nad bludy, nad dogmata,
jež hloupost nadutá svým věrným podává!
Ty teple kynoucí, když nejpřísnější mrazy
z Tvých loktů bělostných se otvírají vstříc,
Ty, z jejíchž propastí sta velkých ohňů vzchází,
i noc když bez konce z Tvých proudí zřítelnic!
Má Matko pradávná! Jediná bez předsudků
a cudná v nahotě, jež drtí krásou svou,
ó, Utěšitelko všech rozbouřených smutků,
když srdce žíznící v dnech bezútešných rvou!
Hle: smutné dítě Tvé, v čas bídný vzešlé, běda! –
faun, zraněn kletbou civilisace,
Tvé drahé pomoci, Tvých teplých loktů hledá
a volá po Tobě z tmy lží a stagnace:
83
Mne ukryj v náruč svou, z níž vyrván byl jsem světem,
zas věnec volnosti mi vtiskni do vlasů,
bych hrdě zdvihnout moh skráň v člověčenstvu kletém
a celý obrodit se v pyšném zápasu!
Za nocí bezsenných, když hruď svou nehty drásám
a k bokům stéká mi krev moje hořící,
když touhou chvěji se vstříc zakázaným krásám,
z dvou očí nádherných jež planou zářící –
v tu chvíli, Přírodo, ó, Matko moje velká,
já cítím božskou skráňskrán, jak skláníš ke mně z hor,
jenž může trpět, mřít, leč který nikdy nelká,
jenž vzdor jen rouhavý vždy tyčil nad obzor:
K tomu, jenž povždycky Tvým věrným zůstal synem,
jenž svatou zachoval si k lidstvu nenávist,
jenž pyšnou sílu jen chtěl pít vždy s rudým vínem
a báseň krve Tvé v něm zbožně doved číst.
84
Má Matko jediná! Mé božství bezprostřední!
Svou zpověď kladu teď k Tvým nohám vznešeným,
bez nízké pokory a bez lítosti všední,
hrd, s Tebou spojený a šťasten hříchem svým!
85