ADORACE.
Nad bílým čelem Tvým plá jakýs vzácný skvost,
pro který v lidské řeči posud jména není,
neb patří k předmětům, jež vznikly pro věčnost
a v smrti radostech jež mají zalíbení.
Jak svatých Serafínů v jíní ztuhlý dech
je bílá Tvoje pleť, z níž vůně mandlí prýští,
a pravda dětských snů v Tvých plesá úsměvech,
jež v závrať spíjejí se bájí doby příští.
Vše, vyjma skutečnost, má princezno, je Tvým.
Vše, vyjma skutečnost, jež příšerně se šklebí.
K ní hledíš, vznešená, s pohledem zhrdavým,
jak ta, jež planých útěch nemá zapotřebí.
Tvou skutečností jsou jen stigmata Tvých ran
a purpurový bol, jenž jako žalm z nich kane,
jak triumf smuteční, jenž k nebi zazpíván,
má světic parfumy v legendách pěstované.
40
A, mučednice má! když klekám k nohám Tvým,
jež jak dým kadidla mé zbožňování halí,
do výšky gotické zdi kolem prchat zřím,
a vnitřek pokoje je vnitřkem kathedrály.
41