HOLOFERNES.
Tanita halí se v svůj závoj modravý,
jenž kdesi v dálkách splývá s těžkým tichem,
déšť chladných květů sype na hlavy
zmámené krásou, obtížené hříchem.
Noc zastavila se, jí neubývá,
záclona stanu lenivě se kývá,
cár omočený do krvavých snění,
kde v jednu orgii se život mění.
Já viděl ženu dnes. A obraz její
se bíle rýsuje na rudém poli,
mne oči její všude provázejí
jak předzvěst chvil, jež oblaží a bolí.
U všech žen, v životě jež potkal jsem,
já marně krásy tajemství jsem hledal,
já v zemi nebe, v nebi viděl zem,
když všednosti stín z šedých vln se zvedal...
19
Já čekám tě. Ty musíš přijíti.
Již vidím závoj vláti kol tvých boků,
v něm na tisíc hvězd v tmách se zatřpytí –
v tmách, které zrodily se ve tvém oku.
Již přichází... Záclony rozváty,
kus nebe jimi do stanu se dívá.
Zjev zřím zas, tajemstvím tak bohatý,
v něm krutá vášeň vítězně se stmívá.
Jak hrdla část, jež krví zabarveno,
cár mračna vleče s sebou Tanita.
„Zkad přicházíš a kdo jsi, divná ženo?“
„Jsem osud tvůj. Mé jméno Judita.“
20