Božství.
Byl večer. Temna proud jak vodopád
se ve kraj lil, jenž zdál se mrtvý sníti,
velebnou hrůzu z nekonečna vát
cítiti bylo, – ztad, kde mizí Bytí.
Sám velký stín, obrovským stínem šel,
byl strašný ve své vznešenosti černé,
šel přes hor nahý hřbet, v kraj tajuplný spěl,
kde rudých sluncí blesk plál v dáli bezeměrné.
A za ním lidstva dav jak dlouhý had se táh
v ohromné mezeře, jež zdála se bez hrází,
kouř obětí spěl z jeho středu, v výšinách
jenž mizel závratných, kde měsíců svět vzchází.
Ho chtěli poznat blíž, tož spěli za ním v dál...
Však děsná mezera se stále stejnou zdála,
řad mrtvol hnijících jich cestu pokrýval,
co Stín šel vážně dál, kde rudá slunce plála.
Za věkem minul věk. A každý cestou pad,
aniž Ho poznal, touhou zmírající,
On velký, strašný šel dál v nekonečna chlad,
kde rudých sluncí blesk s krvavou planul lící.
[13]