Ve chvílích světlých i temných (1902)

Básně, Josef Šimánek

JOSEF ŠIMÁNEK:
VE CHVÍLÍCH SVĚTLÝCH I TEMNÝCH.
BÁSNĚ.
1902. TISKEM J. STAŇKA, PRAHA–NUSLE. NÁKLADEM VLASTNÍM.
[1] Věnováno Lady Reedingotonové.
[2]
V těch nocích jasných...
Drahá! Nuda dne rozprchla se v páry! Světlé melancholie intimního cítění stoupají z duší a soumraky zpívají o snivých harmoniích tajemství. Do vůně citlivých lilií mísí se snění umírajících tónů ve vířivé a chvějící se dojmy... Ó, pojď v tu oživující atmosféru Smrti, kde smutné mátohy pláčí k měsíci a na jezerech usínají ubledlé Touhy, – kde hvězdy střásají do duše světlo, jež jako gloriola tančí kolem stříbrných vidin... Ah, pojď! Já učiním Tě královnou svých říší; pak pokleknu před Tebou a budu se Ti klaněti, jako se klaníme neznámému božstvubožstvu, a světlé Tvé vlasy ozdobím rubíny, které vyhránily z krve mé lásky. Ty budou svítit elegií a touhou; já políbím Tvé čelo a budu se domnívati, že srostly naše dušeduše, jako se slije světlo dvou měsíců, i bude se mi zdáti, že řítím se Tebou do propasti, kde v posledních záchvěvech zmírají zapadlé hvězdy... [3]
Život.
Jdem pustým krajem se skalnými tesy, jdem krajem, v nějž tma hustá s výše padá, kde Hrůza mlčky na mozek se věsí a Nejistota duši obepřádá. A světélka blesk zříme třepotavý, jak rudě na nás kývá ze daleka i osvětluje předmět jakýs tmavý – to černou rakev – cíl, jenž na nás čeká... [4]
Lilii z Albionu.
Bělostná květino Ty z tajuplných zahrad, v něž slunce nesvitlo a jenom měsíc plá, ze krajin zámořských, kde smaragdový plá hrad, s úsměvem nevinným mně v ústrety Jsi šla. A vyronila Jsi pak hořké slzí zdroje, já v duši své je skryl jsem v citů směsici, – což divno pak, že lká teď stále duše moje po Tobě unylé a v smutku plačící? [5]
Pod nebem z tyrkysu.
V přesladké záři světlých očí Tvých, kde plují sny Tvé zlatých na člunech a o křišťálových kde nadějích Tvá duše zpívá, jata v tichý vzdech, – tam unavený spočinul můj duch a tiše plakal slzy radosti, tož slzy, které, když jsme došli tuch svých cíle, – tichý klid když rozhostí se v mysli naší, – zbožně pláčeme, v mlhavém zříce v dáli obrysu Idoly, pro něž mřem a žijeme, pod nebem čistým, nebem z tyrkysu... [6]
Přijď dneska...
Přijď dneska na večer v park osamělý, den banalníbanální až v hluku došílí, bych řekl Ti tam, co jsem snil den celý, až na Tvou šíj se ret můj nachýlí. A oči Tvé, z nichž v každém démon hraje, až do dálek se snivě zahlednou, v mou duši zase tryskne stará báje, jak znám ji, – tajemnou a bezednou. Ta sladkou nocí sprovodí mne všude, mně Idolem se stane pro vždycky, co přes rameno chechtat se mi bude, do mojich snů den hříšný, cynický... – – – – – – – – – Přijď dneska na večer v park osamělý, den banální až v hluku došílí, až ucítím tam, co jsem snil den celý, můj život by rád usnul na chvíli... [7]
Když tichá kráčí noc...
Když tichá kráčí noc v kraj v tónech plačících a v krvi houstnoucí když slunce shasíná, – když démon cynický pozvolna v srdcích ztich, ji cítím, v duši mou jak zírá nevinná... Tak smutná, proudy slz jí kanou s černých řas, jak vůně fialky rtem proudí táhlý vzdech, na rámě bělostné jak tma pad černý vlas, – hruď nervosně se dme v bolestných záchvěvech... Ah, vždycky táž a táž!... Za mořem vstává den a matný polosvit se do pokoje vkrad, jak obraz kouzelné svítilny uhas sen, – jen povzdech její dál jak vůni cítím vát... [8]
Vidinám.
Ó, vidiny vy s lokty bílými, vy drahé, božské, stokrát prokleté, co světel z vašich očí září mi, v nichž tisíc bledých růží rozkvete! Je trhám rád za nocí měsíčných, když Bolest zpívá mojich do zahrad, však místo rosy vidím v každé z nich vlastního srdce rudou slzu plát... [9]
Při kartách.
„Žaludský král. – Spodek. – Sedma. – Na tobě teď řada!“ Světlo plynu kouřem dýmky na stůl hráčů padá. „Nuž, co, Franto? Mářa prý již brzy duši pustí!“ – Pošpiněné karty jizbou monotonně šustí. „Milovala tě prý... Eh, co! – Čert vem všecky ženy!“ Dvéře vrzly. Průvan vnikl v lokál otevřený... „Na zdar, Karle! Sedni, – musíš kibicovat chvíli. –“ Vítr smutnou melodií na zahradě kvílí... „Počkám, dík. Nuž, Mařena již v agonnii leží. Lékař řek, že do klekání vydrží as stěží.“ „Tys bled, Franto! – Na kartách proč slza se ti blýští?“ Dešť na oknech zakalených jednotvárně sviští... „Spodek! Eso bubnové! Na tobě, Franto, řada!“ – Táhlé znění umíráčku v tmavý soumrak padá... [10]
Vzpoura.
Žár despotické vášně ve zraku a s tváří ironicky truchlící v šum vichřice a v smutek oblaků já zpívat půjdu, pěvec bloudící. Divokou písní řádit budu v tmách, cit měkký v duších sžehnu plameny, až Vzpoura vstane rudých ve barvách, ryk boje zvíří v skalách Gehenny. A v hromů bouři, v blesku siný svit plát bude mojich strun hlas kovový, vzdor síly divé kolem bude sít, v základech zachví trůnem Jehovy. Pak vstaňte, zatracenců duchové! Tyrana svrzte s oblak záplavy! a v západů požáry růžové vítězství prapor vztyčte krvavý! [11]
Hymnus Neronův.
Svět směšný je, je nepatrný Řím, je malicherné dnešní umění, z něj nuda stříká jedem otravným a v shnilý chaos všecko promění. A slavné verše starých poetů, to plameny jsou, které nepálí, – vždyť prázdný Pindar, Homér bez vzletu jen hnusně do umění štěkali! Eh! U Herkula! Všecko zašlé jest, víc krve třeba, více orgií, vše jedním rázem s všehomíra smést, až smilstvem, vraždou smysly opiji! Lvy z klecí! Pariů ať pojde dav! Rudého hoďte v střechy kohouta! Ať zkáza jak mor letí do dálav a moře krve v hrůze rozpoutá! Ať zhyne všecko! Stvořím nový svět, až v kouři zajde změt ta prokletá, a hymnus budu nekonečný pět, já bohů bůh a slavný poeta! [12]
Božství.
Byl večer. Temna proud jak vodopád se ve kraj lil, jenž zdál se mrtvý sníti, velebnou hrůzu z nekonečna vát cítiti bylo, – ztad, kde mizí Bytí. Sám velký stín, obrovským stínem šel, byl strašný ve své vznešenosti černé, šel přes hor nahý hřbet, v kraj tajuplný spěl, kde rudých sluncí blesk plál v dáli bezeměrné. A za ním lidstva dav jak dlouhý had se táh v ohromné mezeře, jež zdála se bez hrází, kouř obětí spěl z jeho středu, v výšinách jenž mizel závratných, kde měsíců svět vzchází. Ho chtěli poznat blíž, tož spěli za ním v dál... Však děsná mezera se stále stejnou zdála, řad mrtvol hnijících jich cestu pokrýval, co Stín šel vážně dál, kde rudá slunce plála. Za věkem minul věk. A každý cestou pad, aniž Ho poznal, touhou zmírající, On velký, strašný šel dál v nekonečna chlad, kde rudých sluncí blesk s krvavou planul lící. [13]
Ave risus!
Pryč matnou se slzou, jež v měkkých mdlobách zmírá, dceř otřepaných vzdechů, ta něžná obluda v změť nervy rozedírá, co v žilách houstnoucí krev v kalné bláto sbírá v svém zimomřivém echu. Tu sílu divokou chci v rozpoutání vítat, jež hýříc jásá, boří, když v páry roztaví každičký lkavý citát, v ní jitro bouřlivé zřím v rudých barvách svítat, jak z žhoucích mlh se noří. [14] A vínem palčivým, v němž vášeň šumíc pění, spít v nezkrocený Babel chci city nemocné v rostoucím opojení, až s břitkým cynismem, jenž chladně v touhách plení, se zachechtám jak Ďábel! [15] OBSAH:
V těch nocích jasných... Život. Lilii z Albionu. Pod nebem z tyrkysu. Přijď dneska... Když tichá kráčí noc... Vidinám. Při kartách. Vzpoura. Hymnus Neronův. Božství. Ave risus!
E: až; 2007 [16]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Staněk, Jan; Šimánek, Josef
(Tiskem J. Staňka, Praha–Nusle. Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: [16]

Věnování: Redingtonová, [?]
(Věnováno Lady Reedingtonové.)