VE CHVÍLÍCH SVĚTLÝCH I TEMNÝCH.
BÁSNĚ.
1902.
TISKEM J. STAŇKA, PRAHA–NUSLE.
NÁKLADEM VLASTNÍM.
[1]
Věnováno Lady Reedingotonové.
[2]
V těch nocích jasných...
Drahá! Nuda dne rozprchla se v páry! Světlé melancholie intimního cítění stoupají z duší a soumraky zpívají o snivých harmoniích tajemství. Do vůně citlivých lilií mísí se snění umírajících tónů ve vířivé a chvějící se dojmy...
Ó, pojď v tu oživující atmosféru Smrti, kde smutné mátohy pláčí k měsíci a na jezerech usínají ubledlé Touhy, – kde hvězdy střásají do duše světlo, jež jako gloriola tančí kolem stříbrných vidin...
Ah, pojď! Já učiním Tě královnou svých říší; pak pokleknu před Tebou a budu se Ti klaněti, jako se klaníme neznámému božstvubožstvu, a světlé Tvé vlasy ozdobím rubíny, které vyhránily z krve mé lásky. Ty budou svítit elegií a touhou; já políbím Tvé čelo a budu se domnívati, že srostly naše dušeduše, jako se slije světlo dvou měsíců, i bude se mi zdáti, že řítím se Tebou do propasti, kde v posledních záchvěvech zmírají zapadlé hvězdy...
[3]
Život.
Jdem pustým krajem se skalnými tesy,
jdem krajem, v nějž tma hustá s výše padá,
kde Hrůza mlčky na mozek se věsí
a Nejistota duši obepřádá.
A světélka blesk zříme třepotavý,
jak rudě na nás kývá ze daleka
i osvětluje předmět jakýs tmavý –
to černou rakev – cíl, jenž na nás čeká...
[4]
Lilii z Albionu.
Bělostná květino Ty z tajuplných zahrad,
v něž slunce nesvitlo a jenom měsíc plá,
ze krajin zámořských, kde smaragdový plá hrad,
s úsměvem nevinným mně v ústrety Jsi šla.
A vyronila Jsi pak hořké slzí zdroje,
já v duši své je skryl jsem v citů směsici, –
což divno pak, že lká teď stále duše moje
po Tobě unylé a v smutku plačící?
[5]
Pod nebem z tyrkysu.
V přesladké záři světlých očí Tvých,
kde plují sny Tvé zlatých na člunech
a o křišťálových kde nadějích
Tvá duše zpívá, jata v tichý vzdech, –
tam unavený spočinul můj duch
a tiše plakal slzy radosti,
tož slzy, které, když jsme došli tuch
svých cíle, – tichý klid když rozhostí
se v mysli naší, – zbožně pláčeme,
v mlhavém zříce v dáli obrysu
Idoly, pro něž mřem a žijeme,
pod nebem čistým, nebem z tyrkysu...
[6]
Přijď dneska...
Přijď dneska na večer v park osamělý,
den banalníbanální až v hluku došílí,
bych řekl Ti tam, co jsem snil den celý,
až na Tvou šíj se ret můj nachýlí.
A oči Tvé, z nichž v každém démon hraje,
až do dálek se snivě zahlednou,
v mou duši zase tryskne stará báje,
jak znám ji, – tajemnou a bezednou.
Ta sladkou nocí sprovodí mne všude,
mně Idolem se stane pro vždycky,
co přes rameno chechtat se mi bude,
do mojich snů den hříšný, cynický...
– – – – – – – – –
Přijď dneska na večer v park osamělý,
den banální až v hluku došílí,
až ucítím tam, co jsem snil den celý,
můj život by rád usnul na chvíli...
[7]
Když tichá kráčí noc...
Když tichá kráčí noc v kraj v tónech plačících
a v krvi houstnoucí když slunce shasíná, –
když démon cynický pozvolna v srdcích ztich,
ji cítím, v duši mou jak zírá nevinná...
Tak smutná, proudy slz jí kanou s černých řas,
jak vůně fialky rtem proudí táhlý vzdech,
na rámě bělostné jak tma pad černý vlas, –
hruď nervosně se dme v bolestných záchvěvech...
Ah, vždycky táž a táž!... Za mořem vstává den
a matný polosvit se do pokoje vkrad,
jak obraz kouzelné svítilny uhas sen, –
jen povzdech její dál jak vůni cítím vát...
[8]
Vidinám.
Ó, vidiny vy s lokty bílými,
vy drahé, božské, stokrát prokleté,
co světel z vašich očí září mi,
v nichž tisíc bledých růží rozkvete!
Je trhám rád za nocí měsíčných,
když Bolest zpívá mojich do zahrad,
však místo rosy vidím v každé z nich
vlastního srdce rudou slzu plát...
[9]
Při kartách.
„Žaludský král. – Spodek. – Sedma. – Na tobě teď řada!“
Světlo plynu kouřem dýmky na stůl hráčů padá.
„Nuž, co, Franto? Mářa prý již brzy duši pustí!“ –
Pošpiněné karty jizbou monotonně šustí.
„Milovala tě prý... Eh, co! – Čert vem všecky ženy!“
Dvéře vrzly. Průvan vnikl v lokál otevřený...
„Na zdar, Karle! Sedni, – musíš kibicovat chvíli. –“
Vítr smutnou melodií na zahradě kvílí...
„Počkám, dík. Nuž, Mařena již v agonnii leží.
Lékař řek, že do klekání vydrží as stěží.“
„Tys bled, Franto! – Na kartách proč slza se ti blýští?“
Dešť na oknech zakalených jednotvárně sviští...
„Spodek! Eso bubnové! Na tobě, Franto, řada!“ –
Táhlé znění umíráčku v tmavý soumrak padá...
[10]
Vzpoura.
Žár despotické vášně ve zraku
a s tváří ironicky truchlící
v šum vichřice a v smutek oblaků
já zpívat půjdu, pěvec bloudící.
Divokou písní řádit budu v tmách,
cit měkký v duších sžehnu plameny,
až Vzpoura vstane rudých ve barvách,
ryk boje zvíří v skalách Gehenny.
A v hromů bouři, v blesku siný svit
plát bude mojich strun hlas kovový,
vzdor síly divé kolem bude sít,
v základech zachví trůnem Jehovy.
Pak vstaňte, zatracenců duchové!
Tyrana svrzte s oblak záplavy!
a v západů požáry růžové
vítězství prapor vztyčte krvavý!
[11]
Hymnus Neronův.
Svět směšný je, je nepatrný Řím,
je malicherné dnešní umění,
z něj nuda stříká jedem otravným
a v shnilý chaos všecko promění.
A slavné verše starých poetů,
to plameny jsou, které nepálí, –
vždyť prázdný Pindar, Homér bez vzletu
jen hnusně do umění štěkali!
Eh! U Herkula! Všecko zašlé jest,
víc krve třeba, více orgií,
vše jedním rázem s všehomíra smést,
až smilstvem, vraždou smysly opiji!
Lvy z klecí! Pariů ať pojde dav!
Rudého hoďte v střechy kohouta!
Ať zkáza jak mor letí do dálav
a moře krve v hrůze rozpoutá!
Ať zhyne všecko! Stvořím nový svět,
až v kouři zajde změt ta prokletá,
a hymnus budu nekonečný pět,
já bohů bůh a slavný poeta!
[12]
Božství.
Byl večer. Temna proud jak vodopád
se ve kraj lil, jenž zdál se mrtvý sníti,
velebnou hrůzu z nekonečna vát
cítiti bylo, – ztad, kde mizí Bytí.
Sám velký stín, obrovským stínem šel,
byl strašný ve své vznešenosti černé,
šel přes hor nahý hřbet, v kraj tajuplný spěl,
kde rudých sluncí blesk plál v dáli bezeměrné.
A za ním lidstva dav jak dlouhý had se táh
v ohromné mezeře, jež zdála se bez hrází,
kouř obětí spěl z jeho středu, v výšinách
jenž mizel závratných, kde měsíců svět vzchází.
Ho chtěli poznat blíž, tož spěli za ním v dál...
Však děsná mezera se stále stejnou zdála,
řad mrtvol hnijících jich cestu pokrýval,
co Stín šel vážně dál, kde rudá slunce plála.
Za věkem minul věk. A každý cestou pad,
aniž Ho poznal, touhou zmírající,
On velký, strašný šel dál v nekonečna chlad,
kde rudých sluncí blesk s krvavou planul lící.
[13]
Ave risus!
Pryč matnou se slzou, jež v měkkých mdlobách zmírá,
dceř otřepaných vzdechů,
ta něžná obluda v změť nervy rozedírá,
co v žilách houstnoucí krev v kalné bláto sbírá
v svém zimomřivém echu.
Tu sílu divokou chci v rozpoutání vítat,
jež hýříc jásá, boří,
když v páry roztaví každičký lkavý citát,
v ní jitro bouřlivé zřím v rudých barvách svítat,
jak z žhoucích mlh se noří.
[14]
A vínem palčivým, v němž vášeň šumíc pění,
spít v nezkrocený Babel
chci city nemocné v rostoucím opojení,
až s břitkým cynismem, jenž chladně v touhách plení,
se zachechtám jak Ďábel!
[15]
OBSAH:
V těch nocích jasných...
Život.
Lilii z Albionu.
Pod nebem z tyrkysu.
Přijď dneska...
Když tichá kráčí noc...
Vidinám.
Při kartách.
Vzpoura.
Hymnus Neronův.
Božství.
Ave risus!
E: až; 2007
[16]