Lilii z Albionu.
Bělostná květino Ty z tajuplných zahrad,
v něž slunce nesvitlo a jenom měsíc plá,
ze krajin zámořských, kde smaragdový plá hrad,
s úsměvem nevinným mně v ústrety Jsi šla.
A vyronila Jsi pak hořké slzí zdroje,
já v duši své je skryl jsem v citů směsici, –
což divno pak, že lká teď stále duše moje
po Tobě unylé a v smutku plačící?
[5]