Při kartách.
„Žaludský král. – Spodek. – Sedma. – Na tobě teď řada!“
Světlo plynu kouřem dýmky na stůl hráčů padá.
„Nuž, co, Franto? Mářa prý již brzy duši pustí!“ –
Pošpiněné karty jizbou monotonně šustí.
„Milovala tě prý... Eh, co! – Čert vem všecky ženy!“
Dvéře vrzly. Průvan vnikl v lokál otevřený...
„Na zdar, Karle! Sedni, – musíš kibicovat chvíli. –“
Vítr smutnou melodií na zahradě kvílí...
„Počkám, dík. Nuž, Mařena již v agonnii leží.
Lékař řek, že do klekání vydrží as stěží.“
„Tys bled, Franto! – Na kartách proč slza se ti blýští?“
Dešť na oknech zakalených jednotvárně sviští...
„Spodek! Eso bubnové! Na tobě, Franto, řada!“ –
Táhlé znění umíráčku v tmavý soumrak padá...
[10]