V těch nocích jasných...
Drahá! Nuda dne rozprchla se v páry! Světlé melancholie intimního cítění stoupají z duší a soumraky zpívají o snivých harmoniích tajemství. Do vůně citlivých lilií mísí se snění umírajících tónů ve vířivé a chvějící se dojmy...
Ó, pojď v tu oživující atmosféru Smrti, kde smutné mátohy pláčí k měsíci a na jezerech usínají ubledlé Touhy, – kde hvězdy střásají do duše světlo, jež jako gloriola tančí kolem stříbrných vidin...
Ah, pojď! Já učiním Tě královnou svých říší; pak pokleknu před Tebou a budu se Ti klaněti, jako se klaníme neznámému božstvubožstvu, a světlé Tvé vlasy ozdobím rubíny, které vyhránily z krve mé lásky. Ty budou svítit elegií a touhou; já políbím Tvé čelo a budu se domnívati, že srostly naše dušeduše, jako se slije světlo dvou měsíců, i bude se mi zdáti, že řítím se Tebou do propasti, kde v posledních záchvěvech zmírají zapadlé hvězdy...
[3]