Když tichá kráčí noc...
Když tichá kráčí noc v kraj v tónech plačících
a v krvi houstnoucí když slunce shasíná, –
když démon cynický pozvolna v srdcích ztich,
ji cítím, v duši mou jak zírá nevinná...
Tak smutná, proudy slz jí kanou s černých řas,
jak vůně fialky rtem proudí táhlý vzdech,
na rámě bělostné jak tma pad černý vlas, –
hruď nervosně se dme v bolestných záchvěvech...
Ah, vždycky táž a táž!... Za mořem vstává den
a matný polosvit se do pokoje vkrad,
jak obraz kouzelné svítilny uhas sen, –
jen povzdech její dál jak vůni cítím vát...
[8]