ELEGIE DVACÁTÉHO VĚKU
(Ve výstavě válečné.)
V mou mysl hrůzně šklebí
se prostřelené lebi,
ranami rozryty;
ó čí jste, čí jste byly,
kolikrát v hořké chvíli
slzami omyty!
Slzami duše smutné
v života chvíli rmutné,
ó lebky rozbité!
Vy trosky bílé, žluté,
svědkyně doby kruté,
lidskosti ubité!
Jste snad vy zbytky bílé
jinochů v plné síle,
milenců ohnivých;
zda touha vámi chvěla
i sladká vášeň těla
v svých barvách zářivých?
Mlčíte, lebky teskné,
drát ve vás se jen leskne,
ó trosky člověka!
Jsou němá lidská muka,
vás chirurgova ruka
sem dala z daleka.
Ó zbytky bezejmenné,
čas přes vás se dál žene,
45
jen byly jste a dost.
Snad zoufalství, snad něha –
krvavým bičem šlehá
člověka bezmocnost.
Jste mrtvé věci nyní,
a v řadě v bílé skříni
vás, němé kosti, zřím.
Jen prázdné důlky zejí
ve strašné beznaději
svým velkým tajemstvím.
Mlčící, bílé kosti,
což neřeknete: Dosti!
Což není návratu?
Což nevrátí se znova
tluk srdce člověkova
v tom lásky záchvatu?
Ó teskné relikvie
toho, co v nás všech žije,
co duše lidské vznět,
co zve se mládí, víra,
co láskou obestírá
růžemi zkvetlý svět!
Ó Bože lásky velký,
viz země trpitelky
bolestné záchvaty!
Ji démon zkázy schválil –
ó nedej, by se vrátil
věk, jak náš dvacátý!
46