PŘEDZPĚV
Jen jamby prosté, ale z duše hlubin kovovým zvukem v mrtvém tichu duní a rudé hvězdy hoří v nich jak rubín; jsou drahé Tomu, nad světy jenž trůní. V těch jambech smutných bolest má se chvěla, i božský plamen, slzy umírání, mé hroudy síla, těžké muky těla i ráje božího jas v sladkém plání. Svůj Blaník srdce moje ruka psala, do knihy dějin zašla moje tucha, a víc než rytířů tu řada stála: velkých a krásných bohatýrů ducha. Svůj Blaník ve svých srdcích máme skrytý, nejdražší vzněty z hlubin zašlých věků, své lásky, hněvy, bolestné své city, i harmonie božské ve člověku. Ó dávní mrtví! Ó ne, mrtvých není; jste věčně živí; v hoře svaté spíte, a v bolu nejvyšším je probuzení té vaší síly sladké, obrovité. Ó věrní strážci Čechů! Cítím z blízka žár duší vašich skrytý ve své zemi, ať příkrov hrobový je na ní, blýská se nad ní bílých orlů perutěmi. 8 Mizejí smutek, pláč i marné lkání, rty, které šeptat chtěly: „Konec všeho!“, tu v nebeských jak bílých ořů ržání zpívají hymnu srdce vítězného. Nebeská vojska nejsou bájí pouhou a nejsou přelud duše zoufající; je živé, co kdys bledou bylo touhou, a duše slyší jejich příchod hřmící. A zpěvem síly je, co stesk byl tklivý, je blahou zvěstí zmučenému světu. Jste blízko, stíny drahé! BlízkoBlízko, živí, ó velcí tvůrci nesmrtelných vznětů! 9

ÓDA PRVNÍ Hroznata.
Blahoslavený Hroznato, zřím tebe! Jen skrovná zmínka zbyla o tvé duši. Ty stavěl jsi chrám svatý Hospodinu a plná záře nebes je tvá bytost. S košíkem peněz večer sedával jsi a mzdu svou brali tvoji pracovníci. A nebrali jen mzdy své. Brali lásku, jež zářila z tvých prostých, sladkých očí. Neb nestavěl jsi chrámu Bohu zlata, chrám stavěl’s Bohu lidskosti a něhy. Chrám Bohu bratrství a Bohu síly, chrám krásný Bohu blaženého lidstva. A matky přinášely svoje děti pod velkou lípu, zkvetlou v záři léta. I děly tobě: „Pane, mluv, tvá slova jsou jako chléb a jako ranní rosa! Když ranní zoře ozlacuje vrchy, zvoneček zpívá o tvé dobré duši. Když v jasu léta bzučí zlaté včely, zvon tvůj, ó pane, zpívá o bratrství. 10 Ty s námi sedáš k bílým, prostým stolům a v stínu chrámu tvého modlíme se. Je otec v nebesích. A na zemi jsi ty místo něho naším dobrým otcem. Jsi žencem s námi, chléb máš v dobrých rukou, vždy čerstvý, vonný jako rodná půda. Ten, jemuž stavěl’s chrám, Pán, miluje chléb, v podobě jeho k nám vždy sestupuje. Hle, naše děti v chrám tvůj nosí chrpy a lučním kvítím věnčí portál jeho. Růžové kohoutky a modré zvonky a lesní lilie jsou v prostých džbánech. Na božích mukách visí věnce z chvojí a větve lípy zdobí obraz Panny. A večer chodíš s námi tichým lesem, kde voní smrky, táhne bílá rosa. Nad hory vzchází měsíc. Krotká srna jde k tobě, pane, neb tvá ruka hladí. U cesty šumí břízy; ve tvých stopách jdou bílí andělé se sladkým smíchem. Se smíchem ráje stříbrným, neb ráj tvůj je rájem prostých, nezraněných duší. Klekání zvoní. V chladné lesní hloubi plá velký měsíc jako zlatý kalich. 11 Tvé oči plny vláhy jsou, tvá ústa zpívají píseň večera a klidu. Neznáme strastí, modlitbou je práce, a modlitba je radostí a štěstím. I hroby krásné jsou. A kvetou na nich růžové, bílé hvězdy drobných šípků. A zajíčkové skáčí v jejich stínu a s jahodami děti usedají. Tys učil nás znát Boha, pane! Kámen v tvém chrámě mluví o lásce a kráse. Kamenné hrozny pnou se, mocné sloupy jsou ozlaceny sladkým jasem slunce. A koše listů kamenných i světci a bílé světice zří v naše snění. Jsou, pane, čisté. Vonný chlad tam vládne a radostně zas dýší hrudi naše. Třpytící hvězdy dívají se okny a mezi sloupky živá večernice. Bůh miluje tě. Chrámu bílé stěny jak světlý oblak září nad krajinou, jež dýše mírem tvojí sladké duše – ó dobře nám je spočinout v tvém stánku!“ Ty hlasy slyšela jsem. V bouři doby na chrám tvůj myslím, jenž pln zlatých plodů. 12 Jabloňky kolem jsou a milující zde večer chodívali v jarním šeru. A zlaté plody ráje v chrámu tvojím nám z duší rozhořelých vyrůstaly. Zázrační ptáci pěli; tisícletí vteřinou byla v jejich sladké písni. Blahoslavený Hroznato, ó tvůrče božího chrámu velké, svaté lásky! Chraň moji vlast, neb nemá jiné zbraně,zbraně než srdce čistá, svatá jako tvoje! A nedej, aby vnikla hniloba v ně, ó, chraň nám velký poklad lásky boží! Hyneme v boji, pusto je i v srdcích, neb není prostých, důvěřivých očí... jak dělníků tvých, kteří budovali chrám lásky prostých srdcí Hospodinu. A klidně chodili kol košů peněz, kol statků tvých, jež dával jsi všem štědře. Neb dávat blažilo je jako tebe – Bůh dárce je a tys byl velkým dárcem. Zřím bílý chrám tvůj v době víru strojů – je čistý, míru plný jako štěstí. Ó vejdi v dobu naši, Staviteli božího chrámu, chrámu čistých srdcí! 13

ÓDA DRUHÁ Jan Žižka.
Jan Žižka byl zde, síla české hroudy a barvy země byl, jak tvrdá skála. Vidoucí slepec, démon z věčné noci, leč zářné hvězdy rozsvěcoval v srdcích. A genius byl strážný lidu svého, divoký jak dub rozeklaný bleskem. Ne z očí, ale ze rtů hořela mu ta svatá krása spravedlivé vášně. A ze rtů jeho šel meč jako Tomu, jenž v Apokalypse je věčným soudcem. A přec byl bratr, bratr srdce mého, v požárech nitra byla hvězda lásky. Ó bratře, muži démonický, světče, ó síly dávné obraze, ó Čechu! Ó silný, vášnivý ty Čechu, Žižko! Tvé jméno kovově zní věků nocí! A přece pokorný jsi sluha boží, tvá duše lkala: „Člověka mi líto!“ Ó lose strašlivý, být mstitel slabých, být skalou osamělou v bouří víru! 14 Ve chvíli, v níž jsi žádal odpuštění za krutost bojů, láska plála v tobě. A nikdo neuměl tak čistě říci: „Ó drahé dítky moje!“ – Bratrem, otcem jsi nám, všem Čechům, stíne obrovitý, království boží rostlo v duši tvojí! Nebylo hrůzy, umírání, strachu, nebyla duše třtinou nalomenou. Ó velké opojení silou! V bouři, v krvavé bouři dýše vůně léta. A vonné květy hoří. Noční ohně pod nebem hvězdnatým nám slavně planou. Když ruce tisknou se a žár z nich dýše, i umírání má svou slavnou krásu. Nesmírná zoře plá nad smutnou zemí, kde duní vozy a zní chorál síly. Ó, jitra, rudá jitra! Jitra bojů, kdy zpívá sama volná, silná země! Ó, jinak voní hluboké ty lesy, ó, jinak dýchalo se v selských jizbách! Tvá duše, bratře Jene, velká, silná k nám vešla pravíc: „Dítky boží moje!“ Nám, již jsme chléb svůj se slzami jedli, tys podal kalich síly, kalich bratří! 15 Ten hořký kalich utrpení, vzdoru, ten slavný kalich svaté krve boží! Ten český, svatý kalich utrpení, i slávy boží, lásky nekonečné. Co máme nyní, viz, ó bojovníku: v divokém shonu práce hynou těla, vražedný systém práce máme; muži ve čtyřicíti létech jsou již trosky. A není jiskry vzdoru v nich, jsou mrtví, je země plna vyssátých těl smutných, zoufalých mrzáků a zhaslých duší – ó, bratře Jene, nekonečné hoře je dvacátý věk! Hoře beze slávy, bez lásky boží, bez mládí a krásy, bez ohně vznešeného v lidských srdcích, bez písně bojovníků božích na rtech. My jimi nejsme již a ruce naše nám nepatří a nepatří nám těla. A nepatří nám půda; cizí slunce, cizí jsou lesy, cizí vzduch i voda. Jen bolest naše vlastní je a smutná, ta moudrost nejtrpčí: že není ráno. Neb země chorá je a duše zmírá, při milionech strojů není chleba. 16 A živoříme v tmách jen. Krvavá zář nám svítí zlověstně v to živoření. Žít stalo se tak prázdným, teskným slovem, nezrají pro nás hrozny, plody, klasy. Zní z hlubin duše: „Hyneme, ó bratře, svět jediné je teskné umírání, bez velkosti a krásy. Promluv, bratře, ó, promluv, velký, mlčící náš vůdče!“ A kolos, skále podobný, jak z hrobu zavolal tiše: „Věděl jsem to; s bázní sám čekal jsem tu Antikrista říši, jež nyní nastala, a není spásy a není vykoupení, dokud v srdcích říš Krista dobrého všem nezazáří. A dokud nový, jasný, svatý kalich bratrství lidstva nebude dán světu, z něhož by pili malí, velcí, prostí, v němž zanikla by moc a pýcha vědy, i pýcha pokroku a sláva světa i prokletý hlad zlata Antikristův. Vím, proč jsem zlatem pohrdal, proč lili zbrojnoši moji zlato v hrdla podlým. Ó, nepějte, kde domov váš je! Cítím, že jenom v síle božích bojovníků. 17 Je v naší víře, velké, nerozborné, je v odhodlání duší spravedlivých. A v srdce moudrosti je. Živá země je stejně jako člověk v síle svojí. Má svoje bouře, svoje vánky vlahé, má žáry léta, bílý úsměv jara. Jen co z ní vzrostlo, zkvétá, sílí, žije: zbraň není palcát, je jí síla země. Jsou města proklatá a sídla zrady, veliké zrady na své matce, zemi. Ó, matko, země Česká! Zákon boží, ten velký, svatý zákon roste z tebe! Jen slabý ptá se, kde je domov jeho, bojovník Páně má jej v hrudi svojí. Ó písni vítězná, té síly země, již, Pane, dal’s nám. My ji pěli, dítky tvé, plesající v Tobě! Dal jsi nám poznání jas! Čest a chválu vzdáváme Tobě. V naší nenávisti v divoké bouři plála velká láska, veliká, nekonečná láska: v slovo se slila jediné: „Ó moje Čechy!“ 18

ÓDA TŘETÍ Jan Hus.
Jan Hus zde byl, i Gerson, soudce jeho, a takto mluvil k mistru v onom světě: „Ó mistře Jene, zde, kde láska boží je paní jedinou, slyš slova moje! I moje srdce plálo velkou touhou po duši čisté, věřící a silné. Po shromáždění věřících, jimž není pozemským cílem sláva, ni moc světa. Po církvi nové, v níž jen Kristus vládne a tichý, pokorný jde v Jerusalém. A palmy jemu stelou prostí lidé, a není purpuru; ni lesku zlata. Má duše dobro chtěla, oči moje však ďábel zaslepil svým krutým klamem. Já myslil, že z tvých retů mluví pýcha a vzpoura satana, jenž otcem zla je. A zatím láska k lidem silná, svatá,svatá v tvém srdci byla, byla v slovech tvojích, v nichž, kazateli vznešený, Bůh mluvil, jenž přítel duší pokorných a prostých. 19 V mých chvílích smutku, zklamání a hoře na konci žití mého ubohého hořela hranice tvá, v snech mých, v bdění, neb žil jsem s tebou velkou vášeň pravdy. Pod hradem zřel jsem tebe, pod lipami jak laskavě díš: ‚PojďtePojďte, obtížení, neb občerství vás Pán.‘ A prostí lidé i matky s dětmi přicházeli k tobě. Byl’s velké světlo, hořící po věky, tvá duše byla plamen lásky boží. Po spravedlnosti jsi žíznil, mistře, jež potlačena hroznou kletbou moci. A já byl slepý, nezřel plamu toho, jenž Ducha jazykem je nesmrtelným. Ó propasti, jež mezi dušemi jste, ó víry závratné, ó klame světa!“ – „Můj bratře,“ děl Hus, „sladká je tvá moudrost, nejvyšší moudrost, jež vše vyrovnává. Mou ruku přijmi! V paprscích těch božích, v té říši jeho dobouřily vášně. A zbyla jenom silná, svatá víra v království boží, ten sen lidstva sladký. Smrt ukazuje k němu, jde s ním tiše i sestra její, krutá bolest lidská. 20 Nebolel mne tak hrozný plamen ohně, bolelo více osamění duše! Má bytost lkala v teskných zpěvech žalmů: ‚Ó Bože, Bože, proč jsi opustil mne!‘ Mé oči úsměv čekaly a slzy božího slitování v zracích lidských. A neviděl jsem jich; nad mojí hlavou neplála záře tiché, sladké hvězdy. Ó, propasti, jež dělíš srdce lidská, propasti nejhroznější lidských vášní! Mé srdce čekalo tu krásnou chvíli, a beze slunce den byl jako žalář v těch kobkách hradu. O své vlasti drahé jsem snil tam v dáli nad jezerem smutným. A čekal jsem hlas lásky. Mrtvo tělo, leč duše moje doufala přec v Pána. Ty’s přišel nyní v onom světě duší, můj příteli, a mír dal Pán mi sladký. Ó kéž by smíření to plamennými jazyky bylo možno hlásat světu! A překlenouti onu hroznou propast, jež brání lidem ruku podat bratru v bolestech, ve tmách, v dravých vášní víruvíru, a pěti píseň o království onom, 21 kde trůní Beránek a chválu pějí mu bílí starci v zkrvácených řízách, již prošli peklem žití. Ó můj bratře, je třeba nebeského srdce lidstvu. A třeba mu i nové, silné víry, neb opuštěn je Bůh a nestaví se mu kathedrály. Ó, můj Bože, sešli hlas útěchy, že národ nezahyne!“ Tu zdálo se, že zachvívá se horahora, a jako zázračný zpěv nezrozených budoucích lidí zaznívalo z hlubin tajemných lesů tichou, sladkou písní: „Ač jiní jsme, je stejný touhy žár, neb stejně chuďas je teď vyhnancem, nechť místo pyšných věží gothických,gothických pyšněji k nebi ční teď komíny, pyšnější lodi brázdí oceán! Jsou zákoutí měst, kam se nesnáší ni večer sladký, neznámý kde mír, kde ani zkomíravá naděje jak chudobka ve trávě nevzklíčí. Jsou vody otrávené, mrtvá zem a sirné páry, sazí těžký mrak, továrny černé, smutné kasárny, kde ve dne v noci leží temný dým, nehybný jak žal, jemuž zvykli jsme. 22 Továrny bdí, leč duše chorá spí – slzavá bída na všech zápražích... A přec zní tiše velká, blahá zvěst, že nebeský jas slunce patří všem! Zda přijde jaro naše? Přijde přec ta říše blaženého bratrství, kde slovo lidské božím slovem je, nechť marně přešlo celých pět set let! Kdy, Jene Huse, kráčel’s nivami a slunce hřálo stejně líbezně svým zlatým úsměvem i přes klatby. A bílá třpytící se oblaka šla klidně míru plným azurem, kdy stejně slavně plavé obilí se vlnilo a sněžně za jara rozkvetly stromy, v slávě růžové na proklatce se smály jabloně. Jak tehdy přijdou rabi k nohám tvým, neznámá vzplá jim v očích sladká zář, úžasná z retů tvých jim zazní zvěst o synu božím, zvaném člověkemčlověkem, o slávě říše boží nesmírné, o našem, našem božím království! Co kdysi slulo sladká boží říš, na retech našich slove bratrství, co slulo kdysi boží království, stejnými rythmy v nás se ozývá, jak tehdy skřivan jásá radostně a člověk, země, květy, oblaka,oblaka života píseň pějí vášnivou!“ 23

ÓDA ČTVRTÁ Chelčický.
Na jihu tam českém kdes u Libějic alejí jsem tichou šla, bylo jitro vlahé tak a slunné a v každém kvítku démant byl jasný. O tvém duchu celý kraj mluvil, ticho, velké ticho neděle rozestřelo perutě své blankytné, vlahé slunce smálo se v rose. Chladný rozum zmlkl zde, vášně žáry dobouřily, moudrost šla velká, smírná, člověk věřil, doufal zas, že přec přijde jitřní to světlo. U tůně, tam pod bílým kostelíkem v Chelčicích tvých stála jsem v zamyšlení, v míru kraje cítila ducha tvého božského míru. Na Síť tvoji myslila jsem v té chvíli, jak jsi krajem kráčel zde, lovec duší, jako velký apoštol, křesťan pravý, člověk a prorok. V mysli tvojí boží ráj nový vstával, nové, krásné, vznešené obcování svatých říše Kristovy, v které není vládců, ni zbraní. 24 Ó, ty míru veliký hlasateli, ve věk plný krve a zmaru, zkázy zní tvé slovo líbeznou hudbou lásky božské i pravdy. V bílých jizbách, dýšících vůní chvojí, vidím bratry nad knihou nachýlenénachýlené, na obraze loví tam apoštolé věřící duše. Ale mocní trhají sítě jejich, v tlamu ďábla padají lidé lační zlata, poct a slávy té klaté moci, která svět ničí. Slova tvoje slyším zas jasným zvukem stříbrným a čistým, tak z hlubin věků mluví k srdci našemu člověk nový, bratr to Kristův, jenž vstal z mrtvých, mluví zas řečí krásnou, plnou hvězdných paprsků, zoře ranní po bouři jak vonný a čistý dýše azur vůněmi léta. Synové jsou boží, již v zlostech světa stvořili si Ducha říš nesmrtelnou, svatým v nebi k radosti, k spáse lidem, hynoucím v bídě. Kristova choť nejkrasší je tvá církev, říše míru božího. Hněvná slova tvoje byla lékaře laskavého, lékaře duší. 25 V Poljaně též Jasné se ozval stejný ohlas velkých myšlenek knihy tvojí, z úst těch starce moudrého zněla víra postilly tvojí. V oceánu bídy jsi lovec duší spravedlivých, čistých a zjasněných těch lidí, jimž moc, vítězství, sláva světa polní je travou. Na dávného proroka myslila jsem, Siddhâtthu toto, velkého apoštola v Indii, jenž sladkým byl hlasatelem lásky k všem tvorům. Ať již tiché Chelčice, nebo pralesprales, stejnou krásnou řečí tou mluví velká ona srdce, poznání jichž se dotkla,dotkla zoře ta ranní. Buď nám vůdcem v dravém tom věku moci, neboť nelze ničeho dobýt, urvat, všech je země, matka ta milostivá pokorných lidí. Chelčický, ó srdce ty jihu mého! Tvůj duch dosud kráčí tím krajem snivým, v bílých jizbách vidím zas učenníky Kristovy říše. Nezní tvoje jméno jak mocná bouře, ale jako vánek je, který vane, – Hospodin však, nejvyšší vládce všehovšeho, promluvil v tobě! 26

ÓDA PÁTÁ Václav Budovec z Budova.
Velký synu doby té smutné, pádu, doby strašné nákazy myslí lidských, v které padnout musila ušlechtilá, šedá tvá hlava! Slavnosti a paláce nebyly ti krásou žití plného, po němž touží duše láskou, bolestí očištěná, milenka božstva. Nerostly v tvých zahradách krásné květy ani sláva Východu neplála tam, nebyli tam velmoži, pávi pyšní, slavnosti pestré, bujné tance, rozkoší plná číše nebyla tam obrazem štěstí všeho, ani chladná učenost, ale velká dobrota srdce. Byl jsi velký křesťan a milující zemi rodnou celou tou vášní krásnou, v níž je smysl žití a všecka touha božího ráje. V zahradě tvé květiny vyrůstaly, prosté vonné, líbezné květy polní, vůně rodné země tam dýchala ti domova mírem. 27 Vidím tebe v kruhu tvých druhů věrných, ve vzpomínkách na bájné země cizí, na ty květy ohnivé, nad něž dražší česká však niva. I tvůj smutek nesmírný myslí táhne, neboť nebyl’s prorokem doma; hoře doby tvojí veliké bylo příliš, bolestné doby. Tragická ty postavo, Čechu, Bratře, který slova trpká jsi z úst svých lidí, hořká slova žaloby slyšel, lání zoufalých duší. Ty, jenž byl jsi pokorný Kristův sluha, zřel jsi dravou zášť tu a pýchu moci, když i vlastní lidé tě obvinili v šíleném bludu. Vypil’s na dno hořký ten kalich žití, kalich hoře českého, nějtrpčí ten kalich, který podává ruka bratří ve chvíli kruté, strasti, bolu, zoufání, beznaděje, kdy tvá hlava ubohá neměla již jiné víry, útěchy, než tu boží, nesmírnou lásku. Nebe bylo kovové, němé, chladné, anděl odtud nepřišel s posílením v oné chvíli bolestné, kdy jsi volal: ‚Odejmi kalich, 28 velký Bože lásky a smilování! Hle, tvé Čechy zdeptány, vymazány z knihy živých, neboť tu není silných Tábora vojů. Zůstaň s námi, Pane, neb připozdívá se v té chvíli soumračné, hasne světlo, srdce jsou již ledová, nehoří v nich posvátný plamen velké lásky, české to lásky dávné, není hlavy mohutné, tvůrčí, silné, muže, jenž prost závisti, pýchy, k němuž s láskou lid vzhlíží. Dávných Čechů Husových není, v tiché oddanosti v osud se chýlí hlavy...‘ Ale jenom hlava tvá padla, velký, český ty bratře! Žiješ v mysli naší a moudrost tvoje! Zemské statky vzaty, leč statky božské, které byly v tobě, ó věrný Čechu, odkazem tvým jsou. Tragická je v žití tvém smutná sláva... V tobě padlém myšlenka vítězila, po staletích rozkvétá z krve tvojí vítězství pravdy! 29

ÓDA ŠESTÁ Dva vyhnanci.
Komenský, ty veliký mysliteli, vládče říše moudrosti, otče, tvůrče lidí nových, laskavých, milujících, božích to lidí! Žil jsi v době plné slz, lkání, muky, žil jsi, snivý cizinec, nezlomná však velká duše skvoucí se v temném věku nebeskou hvězdou. Nemám slov, bych vyřkla tu sílu velkou, která byla v tobě, ó vládče duší, vůdče, velký příteli dítek, krásný mudrci lásky! Neboť nikdo jako ty nemiloval i ty příští, ubohé, nezrozené; trpící ty smutné a zápasící budoucí Čechy. Slzy božské lásky jsou v tvých slovech, v práci tvé je nesmírný mír i touha, ve tvých rysech proroka čtu tvou věštbu vítěznou, krásnou: ‚Že se vrátí vláda tvých věcí tobě, národe můj! Možno je spálit města, možno lidstvo ničiti v mukách, v hladu, sežehnout zemi, 30 ale nelze zhasiti božský plamen, který v srdcích plane jak žití slunce, nad vlnami velká jak zářná hvězda tonoucím svítí!‘ Kdysi tebe u smutných grachtů potkal stejně velký vyhnanec vlastní země, smutný, žitím zkrušený vyvrženecvyvrženec, genius Rembrandt. On, jenž v nitru tajemství prožil kosmu, který viděl velkého Ducha země, trpitel a mstitel, mág a vládce království světla. Zřím, jak tiskl ruku tvou, ze rtů jeho slova jemu zněla tak divná, krásná: „Bratře duše mojí, ó cizinče, rci, kde vlast je tvoje?“ „Má vlast v dětském úsměvu, v nitru prostých i v těch velkých vidoucích, spravedlivých, má vlast smutná, pozemská zničena je, nová však vstává, nová vlast, ta božího míru, věčná vlast ta lidstva příštího, kterou nesu s sebou v teskné vyhnanství, jež i v tobě žije, ó mistře! Království to božího slavná říše, jež jde s Kristem v Emauzích, k učenníkům, když svým božským pozdravem vítal věrné, trpící druhy. 31 Jak tys zřel jej, mistře, v tom vlídném jase, který lidstvo nemocné uzdravuje; Bůh tvůj Bohem mým je a mojí vírou duší Pán tichý. Jsme jak jeho smutní ti učenníci, kteří pláčí nad smrtí mistra svého – rci, zda přijde velký ten Utěšitel ve chvíli hoře? Neboť víme, z mrtvých že jistě vstane, chléb zas bude lámati s námi, přijde, vím, že přijde dveřmi též zavřenými velký Bůh lásky. Tvář má vrásek plna je, duše truchlí, oči tvé též pohasly v osamění, neboť příliš hleděly ze tmy věků v nebeské světlo. Podej ruku vyhnanci, mistře, bratře, řečí stejnou srdcí dvé nyní mluví, jednou budou stejný žal vnuci čísti v dílech tvé ruky. Mlhy táhnou nad mořem, nad průplavy, věčně stejná bída jde Amsterdamem, vyhnanče, ó příteli, sami, sami v světla říš jdeme!“ 32

ÓDA SEDMÁ Blaník.
Blaníku, ty tajemná, smutná báji, slavná báji, plná tak hoře věků, přede mnou se týčíš, ó horo slzí, bolesti horo! Kalvarií českou jsi našich bájí, ale spolu v tobě je zářná naděj, víra v sílu ztajenou, nesmrtelnou, národa sílu. Nezřím v tobě mohutných bojovníků, ale velké hrdiny práce, lásky, velké světce myšlenky, odříkání, hrdiny ducha. Rytířů voj v kovové, lesklé zbroji není v tobě, Blaníku snění mého, ale krásné, velebné, sladké zjevy českého srdce. Rekové to nadšení, světla duše, tvůrci věčných zákonů lidstva všeho, již tak příliš záhy se narodili v tobě, má vlasti! Zřím zde chrámu božího stavitele, chrámu Ducha svatého světlé tvůrce, jenž je v srdci člověka nesmrtelnýnesmrtelný, pnoucí se k hvězdám. 33 Chrámů slavných Myšlenky velké tvůrce, kteří nesli zářící plamen světu, kteří byli stráveni žárem jeho, oběti ducha. Reky velké bolesti, české muky, bolesti té hluboké, věkovité, kteří nesli kříže své sami, sami pro spásu lidstva. Velká srdce nesoucí bolest lidstva, hříchy jeho strašlivé snímající, učitele života zřím zde, velké milence pravdy. Neduní zde ve spící, bájné hoře zbraní třesk a meče zde nezazvoní, ale lásky boží jen velké světlo, lampa ta věčná, hoří v duších drahých těch velkých stínů, kteří kdysi v duchu a v pravdě boží žili v bojích, útrapách, v mukách těla v zápase krutém. Jene Huse, Chelčický, Štítný, Žižko, i ty velký Komenský, učiteli, sladký, smutný vyhnanče, velký tvůrče příštího ráje! Ráje ducha svatého v zkáze světa, v požárech a mukách všech krutých válek,válek veliký ty, hluboký mysliteli, Evropy světlo! 34 A vy drahé symboly, geniové, i vy zjevy nejkrasší, které zplodil nám jih český, ona vlast zaslíbená Kristovy říše! Láska v duších rostla zde, mystický květ, síla rostla nejvyšší, síla ducha, člověk slabý našel tu nesmrtelnou, božskou zář v sobě. V onom teskném, čarovném kraji snivém, u zrcadel velkých vod duše shlíží v propastných se hlubinách věčna, blíže Bohu je svému. Blaníku, ty podivná báji česká, ó sne duší zoufalých, ale přece dojemně tak věřících s celou silou víry své v Čechy! Ó ty báji tajemná, vím, že v tobě celá víra v budoucnost země rodné, mluví z tebe mystická, svatá láska, láska to k vlasti. Jen ta věnčit dovedla nejkrásnější, velebnou tou vznešenou svatozáří, jen ta sníti dovedla o těch světlých, nebeských vojích, které spí v tvých hlubinách, horo svatá, strážci vlasti, které dal Bůh jí v lásce, neboť příliš trpěla, příliš drahá samému božstvu! 35 A ty velké vidění, hymno slavná, teskná písni naděje zpívající jak proud mocný, který se řítí s nebes, zúrodňující zemi celou myšlenkou, ducha slávou, krásou duší prostých a tichých, sladkých, zpívající velebnou z hlubin lidství věčnosti odou. V rythmech jejích nezdolná zpívá duše, česká duše ve chvíli nejkrutější, v chvíli zkázy, útrap a ponížení z hlubiny bolů. Nemáme svých pradávných, světlých bohů, ale svoje veliké, symbolické zjevy víry, nadšení, síly ducha, hrdiny práce. A ti vstanou v poslední, smutné chvíli, s nimi půjde nebes jas, milost boží – zmlknizmlkni, srdce ubohé, skloňskloň, se hlavo, v tušení jejím! 36

ÓDA SVATOVÁCLAVSKÁ
Vévodo země české, Václave, ó kníže pokoje a lásky k lidem! Hle, bílí andělé, když duše tvoje řekla, že líto je jí krve lidské, ti bílí andělé šli s tebou v boje, ó, velký kníže pokoje a lásky! Nevidím tebe v slávě krutých bitev, nevidím tebe ve brnění jasném, na freskách gotických však vidím tebe, jak nosíš dříví v hvězdné, zimní noci do chudiny chat, do příbytků nuzných – a s tebou vchází v chyše láska boží, Václave, slávou věnčený, ó reku, ó, velký reku pokory a míru! Chléb duší mystický ty dáváš lidem, chléb požehnaný rozdáváš i tělům. A vcházíš do vinic, a oheň révy je jako teplo jásavé tvé duše. Ó plamenná a tichá duše česká, vítězi velký nad mocí a slávou! Neb velký byl jsi v pokoře své, sílu vyššího lidstva dal ti tvůj Bůh lásky. 37 Jdeš zkvetlou zemí českou, moudrost jeho jde s tebou, beránek to boží, tichý, jenž nejmocnější ze všech, který půjde v své slávě bílé v uštvaný svět mroucí, by v život věčný, v onen oheň jasný svatého DuchaDucha, vešlo choré lidstvo. Jsi živé mládí naše, vyrůstáme v tvém jasu, v moudrosti tvé čistém slunci; ty nejsi stařec, ale krásný jinoch, našeho mládí symbole ty světlý! Našeho srdce věčně věřícího a věčně jarého i v mukách věků! A neotvíráš rtů svých, bytost tvoje mlčící, krásná, mluví světlem nebes! Zářící mládče, zlatá korouhev tvá radostně vlaje v písni jarních vichrů! Tvá přilba v slunci plane a tvář tvoje je sladká jako úsměv ztraceného, dávného ráje. Nezní píseň zkázy; s tvým ořem krásným, mohutným a moudrým jde jásot štěstí, který provází tě, a tichá myšlenka i hudba sladká v nebeských, slavných rythmech. Tobě pějí nejkrasší píseň nezlomená srdce. 38 Ty mlčelivý vítězi, jenž velkým mystickým smyslem jsi všech dějin našich, Mučeník, Vítěz, Světec! Umíraje, měl’s na rtech sladké slovo: „Odpuštění!“ Pros za nás Ducha svatého, ó kníže, ne za slávu, leč za nesmírné jasno plamenných, šťastných duší. Dej, ať proudí a šumí, zpívá, tvoří, slavně vlaje s vítěznou výmluvností mořem velkým lidského nitra velká tvoje hymna, v níž není marných slov, leč chorál boží je v písni tvé: „Kyrie elejson!“ Pokorná, slavná, vítězná i sladká je tvoje píseň z hlubin duše české. A země Česká musí kolem tebe být slunná, kvetoucí v svých bílých květech. A korouhev tvá musí plesně vláti pod modrým nebem, na němž oblak svítí. Nemáme Apollina svého, kníže, krutého příliš, příliš žárlivého, slunce a písní boha. Máme tebe, jenž nejsi jako blesk, leč jako vesna, líbezná, tichá vesna. Silná vesna s písní svých vichrů, vůněmi a sluncem. 39 Na bolest naši odpověď v tvých očích odpověď velká je, my rozumíme, že jako nezahyne věčné mládí, že jako vracívá se vesna znovu, po bouřích nejlítějších navrátí se ve hvězdné záři zjev tvůj, mládče světlý! Neb s námi jsi. A „Nedej zahynouti!“ je píseň víry nesmrtelné, kníže, ó srdce srdcí Čechů, v slávě boží plameni jasný trpícího lidstva! 40

LEGENDY
Do stínů dějin teď se utíkáme v té době, kdy svou malost nejhlouběji, bol marných vzepjetí svých prožíváme a zjevy legendární, jež se skvějískvějí, v růžové záři dětství objímáme. Ó minulosti legendo, tak zříti tě chceme v jasu jarních květů vždycky, jsou doby, kdy žít nemožno, ni mříti, a mlčení je los náš ironický. Tož rozkveťte nám, legendy vy dávné o vášních krásných, líbezných snech mládí, když není než té minulosti slavné a snů těch krásných, jež v ní máme rádi. 42

CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ...
Přírodo, my tě zapřeli, tvou drahou, svatou zem, v tom přesvědčení bláhovém, že k nebi vyrostem. Měli jsme města, nudu jich, požitky nocí, dní, a tleskali jsme tomu vždy, co bylo výstřední. Nám v proudu tónů líbíval se drsný nesouzvuk, nám byla rozkoš vcházeti v čarokruh divných muk. Čarokruh náš byl z přízraků, jež z knih kdys vyvstaly, a generace nezralé je špatně chápaly. Chtěli jsme mnoho prožívat, však málo bylo sil – na drobné mince nálady se talent proměnil. Leč skutku velikého přec náš nevytvořil věk, ač v slovech jeden každý byl nejméně nadčlověk. 43 Leč všechny ony touhy nás přec neukonejší – ó země, matko naše, dej, dej chléb nám vezdejší! Dej chléb nám černý, tvrdý, dej, dej přirozený cit, jímž dovolíme očím svým se slzou zaplatit! Dej chleb nám černý, tvrdý, dej i srdce dítěte, ať upřímnost a prostota zas pro nás vykvete. Dej chléb nám černý, tvrdý, dej, dej smysl žitížití, dej, zas na fialky vyjdem si na stráň, a na orsej! Dej chléb nám černý, tvrdý, dej, a píseň skřivana, – do přírody se rozběhnem volati hosana! Jen k tobě blíž, jen k tobě blíž, toť spásy znamení – již vracíme se k tobě zas, života prameni! 44

ELEGIE DVACÁTÉHO VĚKU (Ve výstavě válečné.)
V mou mysl hrůzně šklebí se prostřelené lebi, ranami rozryty; ó čí jste, čí jste byly, kolikrát v hořké chvíli slzami omyty! Slzami duše smutné v života chvíli rmutné, ó lebky rozbité! Vy trosky bílé, žluté, svědkyně doby kruté, lidskosti ubité! Jste snad vy zbytky bílé jinochů v plné síle, milenců ohnivých; zda touha vámi chvěla i sladká vášeň těla v svých barvách zářivých? Mlčíte, lebky teskné, drát ve vás se jen leskne, ó trosky člověka! Jsou němá lidská muka, vás chirurgova ruka sem dala z daleka. Ó zbytky bezejmenné, čas přes vás se dál žene, 45 jen byly jste a dost. Snad zoufalství, snad něha – krvavým bičem šlehá člověka bezmocnost. Jste mrtvé věci nyní, a v řadě v bílé skříni vás, němé kosti, zřím. Jen prázdné důlky zejí ve strašné beznaději svým velkým tajemstvím. Mlčící, bílé kosti, což neřeknete: Dosti! Což není návratu? Což nevrátí se znova tluk srdce člověkova v tom lásky záchvatu? Ó teskné relikvie toho, co v nás všech žije, co duše lidské vznět, co zve se mládí, víra, co láskou obestírá růžemi zkvetlý svět! Ó Bože lásky velký, viz země trpitelky bolestné záchvaty! Ji démon zkázy schválil – ó nedej, by se vrátil věk, jak náš dvacátý! 46

PROMETHEOVSKÝ MOTIV
Jaké jsou hříchy tvé, ó ty, jež připoutána, jak Prometheus k osudné své skále, a spáry dravce bez milosti krutě rvána o slavném konci muk sníš neustále? Je hříchem snad, že z kalichu jsi sílu pila v době svých bolů, hrdinství i slávy a hrdě potupnou smrt mučeníka mstila, jenž slovem lásky k pravdě vedl davy? Anebo to, že hájila jsi svatou víru, již úcta předků v srdce vložila ti, a v jejím jménu zpívala svou píseň míru a v jejím jménu šla i umírati! Je hříchem mocné nadšení tvé velké doby, jež práva srdce bránilo i půdy, anebo čisté plameny té tiché zloby, z nichž vyšleh’ náhle oheň pomsty rudý? Či pláč tvé bídy, jenž zní věků mrtvých tichem, o skálu odráží se a zas zmírá, je hrozným, tajemným a dědičným tím hříchem, pro který orel útroby ti sžírá? Již vyrval víru tvoji, zvyky, předků dary a sílu zlomil v nerovném tom sporu, jen srdce své braň dále před orlími spáry, by nevyrvaly z něho výkřik vzdoru! 47

DROBOUČKÁ TITĚRKO
Droboučká titěrko, človíčku malý, co jsou tvé žaly? Pro jeden úsměv a polibek lhaný jsi rozervaný... Pro jednu vášeň, jež srdcem tvým hnula... Jepice! Nula! A tvé sny, touhy tvé o velkém příští? Tříští se, tříští... Co jeden život jest, jímž se tak plýtvá? Moderní bitva! Padesát takových „přírody pánů“ na jednu ránu... A strojní puška, ta na tisíc stačí... Není to k pláči? Není to k pláči, když jich tolik zmírá? Útěchou víra! Věřiti nutno jest: Z krve té rudé lépe pak bude! Je nutno věřit, žes jenom částí národa, vlasti... Věřiti nutno jest: Zájmy nás pojí v kulturním boji... 48 Sluč svoje bolesti s lidskými stony, ciť s miliony! Pomysli: Nutno jít přes mnohé hroby k pokroku doby! Poznej, žes malinkou titěrkou pouhou i se svou touhou... A svůj žal potlač, však pro soucit ryzí mírni žal cizí! 49

LÉTA PÁNĚ 1914
Fantasie, svěs už svoje křídla, jimiž povznášela’s básníka! Realita vládne! Krev nám stydla, jak jde světem hrozná, veliká... Čím jsou verše jemně rozpřádané o potůčku, hvězdách, měsíci? Jiný času duch teď v pochod vane: strojní pušky, děla smrtící... Od pólu jde k pólu hudba nová, život národů se chvěje v ní, v ní též zmírá vise prorokova o slavnostním lidstva sbratření... Pohleď! Všude ozbrojená horda, kde dřív péro, dláto, štětec vlád’! Nikdo nezavolá: Sursum corda, je jen touha: Soka rozdeptat... Jak by lidstvu dvacátého věku srdce zarostlo již do tuku, tak je málo citu ke člověku, že dát nelze míru záruku... Ale přijde, musí přijít doba, kdy se spravedlivě skončí soud, skončí se tak rozvlčilá zloba, aby nemohla se pozvednout... 50 Na zemi a ve vodě i vzduchu krví vykoupit se tedy jdem, a snad přece v onom velkém vzruchu najdeme si též svůj Betlehem. 51

VÁNOCE 1915
Vánoční zvony, vy vánoční zvonyzvony, jak jsem kdys slýchala šťastna vás! Nad lidstva bolestmi, nad jeho shony poslové hvězdnatých nebes krás! Pěvci vy o Bohu, který se zrodil,zrodil v jesličkách lásky, kde tišil pláč; poslové toho, jenž v míru kdys chodil, nadzemské lásky ten rozsévač. Zmlkněte, pěvci vy, není ho, není, mrtev je, mrtev jak Velký Pan. Slyšíte, plavci, křik, nářku teď znění země, jež krvácí z hrozných ran? Mrtev je Velký Pan, jenom se vrývá v mysl mou v noci té posvátné píseň ta labutí, lidskost již zpívá v tragické chvíli té úchvatné: Mrtev jsi opravdu, Bože ty žití, odešel’s na věky od nás již? Mlčí dál nebe a hvězdy se třpytí, mlčky my neseme všichni kříž. 52

DUŠE VÝBOJNÝCH
Ve přítmí barev noci spící, i když se orkán smrště zdvih’, jdou temnem ne jak podloudníci, však mužně – duše výbojných! Bouř kvílí, hvízdá, hýká v kraji, jdou přece v mlžném zášeří, co zatím poklid milý mají, kdo v touhy vyšší nevěří. I v stupňovaném živlů řvaní jdou přece statně do dáli, sny svými štvaní, bičovaní, jak v tušeních je nassáli! Jen když noc dlouhá v klid se tiší a nezuří tak zběsile, lze slyšet: Jsme svým cílům bližší? Jsme u cíle? – – Jsme u cíle? 53

SONET NADĚJE
Ó věřím, že i rodné mojí zemi rozkvete doba, ne však slavná, zlatá, leč větší oné, doba lásky svatá, že zaskví se jak zkvetlá liliemi. V hlubinách věků s klamy jejich všemi pohřbena žalu číše vrchovatá, již dopili jsme, a s ní pouta klatá, kdy bratr bratra spínal. S nadějemi již jinými jdem v příští onen věk, ne poddanými, svobodnými syny své vlasti můžeme se v lásce zvát. Je smyto hoře, smyty jsou i viny; té jásající lásky polibek na rtech svých cítím v slasti čisté plát. 54

ELEGIE NA ČESKÉM JIHU „Pracujme a mějme se více rádi!“ Ad. Heyduk.
Nejsou slova skvělá, zkvetlá, rozechvělá, ale moudrost sladká, jak by národ žil; cítím, síla roste v moudrosti té prosté: v práci jen a v lásce národa je cíl. Na českém zde jihu, mír kde žití tíhu překonává tichým, vroucím nadšením, u lesního kříže, Bohu lásky blíže člověk pod tím nebem žije s zvroucněním. Jsme snad chudí, malí; věkovité žaly učily nás příliš, příliš trpěti – útěchou však dýchá rosa nebes tichá, síla duše tvůrčí roste v rozpětí. V nejtemnější noci jiné, vyšší moci síla rostla v nás a krásně zkvétala, nevítězí meči, je jak ten, jenž klečí, jehož duše v ráje boží vzlétala. Pod tou klenbou zlatou, slunce jasem vzňatou ve tišinách lesních, kde pták zatíká, ve svatyni jeho, Boha laskavéholaskavého, modlitba ta čistá nebe proniká. Modlitba ta vroucí, moudrost nehynoucí, velké poselství to mluví k člověku, skřivánčí jak zpěvy, v nichž se lidem zjeví radost duše volné stejná od věků. 55 Žijem v bouřné době, v lidstva kruté zlobě, na obzoru temném blesky šlehají – ale v zkázy hřmění slyšet ptáků pění, v nesmrtelnou krásu oni doufají, kteří jak Ty pěli, jejichž život celý hymnou sladkou Bohu prosté krásy byl, jenž dal srdce něžné, rozsel květy sněžné, který jenom láskou lidstvo vykoupil. 56

BLANIČTÍ RYTÍŘI (Padlým legionářům českým.)
Ve chvíli nejtěžší ze svaté hory vstali, že vlast svou z poroby zachrání, přísahali. Vévoda země české je k slavné ved’ pouti, věřili, že nedá budoucím zahynouti. A jitro přišlo přec. Radostné jitro to bylo, radostně bili se, slavně i potupně mřeli. Poznali v mukách děs, hanbu a hrůzu vraždy, lev nebyl marným symbolem – byl jím z nich každý. Na oltář vlasti své v oběť se sami kladli, bez víry v jitra zář za noci temné padli. A jitro přišlo přece. Radostné jitro to bylo, tisíce mrtvol a šibenic pozdravilo. Mrtvoly všech, kteří ve tmě se za ně bili... Vítězně nad nimi prapor vlál červenobílý. Ve chvíli nejtěžší ze svaté hory vstali, za noci v boj šli, však jitra se nedočkali. Vstaňte zas z mrtvých, ó Blaničtí rytíři naši, modlitba slz a díků se z dálky k vám vznáší! Hlas země své, bratrských srdcí neslyšíte? V tichu jste odešli, na věky zas již spíte. 57 Vy, kteří hrdě jste zhynuli bez naděje, což naší radostí prach váš se zachvěje? Vůně svých svobodných, rodných niv necítíte? Po boji znaveni v zakleté hoře zas spíte. Přišli jste jenomjenom, když vlast v bídě zavolala, zmizeli tajemnětajemně, dříve než zoře vzplála. Jestli však přec jednou krvavý žár zas vzplane, pak věřím, že každý z vás znovu zas z mrtvých vstane. 58

V ŽIVOT NOVÝ
Tajemství to vznešené slavných otců ruka naše přejímá, lásky boží krásu srdce čistého, oheň ducha na nové pouti. Na pout onu, tvůrčí té práce cestu, kde se ruka k ruce a srdce k srdci vine, ne však ve prospěch tyranie, v prospěch jen lidu. Neboť nesmí býti již oněch slzí, krvavých těch slzí, jež prolity jsou v bolestech a mukách všech srdcí matek za děti mroucí. Není již tmy, rubáše hrobového, není starých násilí, živoření, šedého a strašného umírání hynoucí krásy. Oheň jasný svatého Ducha plane, tichou září svítí nám na cesty naše: Živ buď, drahý národe, posvěcený, v životě novém! Kde již není spárů těch orlů dravých, kde již člověk člověku vlkem není, ale sladce hudbou tou lásky boží Bratře! zní, Čechu! 59 Vytištěno v 500 exemplářích v Lidové knihtiskárně J. Skalák a Spol. v Praze, Hybernská 7, v prosinci 1918. Knižní úprava Aloise Chvály. Tento výtisk má číslo
E: lp; 2007 [61]