ÓDA DRUHÁ

ÓDA DRUHÁ Jan Žižka.
Jan Žižka byl zde, síla české hroudy a barvy země byl, jak tvrdá skála. Vidoucí slepec, démon z věčné noci, leč zářné hvězdy rozsvěcoval v srdcích. A genius byl strážný lidu svého, divoký jak dub rozeklaný bleskem. Ne z očí, ale ze rtů hořela mu ta svatá krása spravedlivé vášně. A ze rtů jeho šel meč jako Tomu, jenž v Apokalypse je věčným soudcem. A přec byl bratr, bratr srdce mého, v požárech nitra byla hvězda lásky. Ó bratře, muži démonický, světče, ó síly dávné obraze, ó Čechu! Ó silný, vášnivý ty Čechu, Žižko! Tvé jméno kovově zní věků nocí! A přece pokorný jsi sluha boží, tvá duše lkala: „Člověka mi líto!“ Ó lose strašlivý, být mstitel slabých, být skalou osamělou v bouří víru! 14 Ve chvíli, v níž jsi žádal odpuštění za krutost bojů, láska plála v tobě. A nikdo neuměl tak čistě říci: „Ó drahé dítky moje!“ – Bratrem, otcem jsi nám, všem Čechům, stíne obrovitý, království boží rostlo v duši tvojí! Nebylo hrůzy, umírání, strachu, nebyla duše třtinou nalomenou. Ó velké opojení silou! V bouři, v krvavé bouři dýše vůně léta. A vonné květy hoří. Noční ohně pod nebem hvězdnatým nám slavně planou. Když ruce tisknou se a žár z nich dýše, i umírání má svou slavnou krásu. Nesmírná zoře plá nad smutnou zemí, kde duní vozy a zní chorál síly. Ó, jitra, rudá jitra! Jitra bojů, kdy zpívá sama volná, silná země! Ó, jinak voní hluboké ty lesy, ó, jinak dýchalo se v selských jizbách! Tvá duše, bratře Jene, velká, silná k nám vešla pravíc: „Dítky boží moje!“ Nám, již jsme chléb svůj se slzami jedli, tys podal kalich síly, kalich bratří! 15 Ten hořký kalich utrpení, vzdoru, ten slavný kalich svaté krve boží! Ten český, svatý kalich utrpení, i slávy boží, lásky nekonečné. Co máme nyní, viz, ó bojovníku: v divokém shonu práce hynou těla, vražedný systém práce máme; muži ve čtyřicíti létech jsou již trosky. A není jiskry vzdoru v nich, jsou mrtví, je země plna vyssátých těl smutných, zoufalých mrzáků a zhaslých duší – ó, bratře Jene, nekonečné hoře je dvacátý věk! Hoře beze slávy, bez lásky boží, bez mládí a krásy, bez ohně vznešeného v lidských srdcích, bez písně bojovníků božích na rtech. My jimi nejsme již a ruce naše nám nepatří a nepatří nám těla. A nepatří nám půda; cizí slunce, cizí jsou lesy, cizí vzduch i voda. Jen bolest naše vlastní je a smutná, ta moudrost nejtrpčí: že není ráno. Neb země chorá je a duše zmírá, při milionech strojů není chleba. 16 A živoříme v tmách jen. Krvavá zář nám svítí zlověstně v to živoření. Žít stalo se tak prázdným, teskným slovem, nezrají pro nás hrozny, plody, klasy. Zní z hlubin duše: „Hyneme, ó bratře, svět jediné je teskné umírání, bez velkosti a krásy. Promluv, bratře, ó, promluv, velký, mlčící náš vůdče!“ A kolos, skále podobný, jak z hrobu zavolal tiše: „Věděl jsem to; s bázní sám čekal jsem tu Antikrista říši, jež nyní nastala, a není spásy a není vykoupení, dokud v srdcích říš Krista dobrého všem nezazáří. A dokud nový, jasný, svatý kalich bratrství lidstva nebude dán světu, z něhož by pili malí, velcí, prostí, v němž zanikla by moc a pýcha vědy, i pýcha pokroku a sláva světa i prokletý hlad zlata Antikristův. Vím, proč jsem zlatem pohrdal, proč lili zbrojnoši moji zlato v hrdla podlým. Ó, nepějte, kde domov váš je! Cítím, že jenom v síle božích bojovníků. 17 Je v naší víře, velké, nerozborné, je v odhodlání duší spravedlivých. A v srdce moudrosti je. Živá země je stejně jako člověk v síle svojí. Má svoje bouře, svoje vánky vlahé, má žáry léta, bílý úsměv jara. Jen co z ní vzrostlo, zkvétá, sílí, žije: zbraň není palcát, je jí síla země. Jsou města proklatá a sídla zrady, veliké zrady na své matce, zemi. Ó, matko, země Česká! Zákon boží, ten velký, svatý zákon roste z tebe! Jen slabý ptá se, kde je domov jeho, bojovník Páně má jej v hrudi svojí. Ó písni vítězná, té síly země, již, Pane, dal’s nám. My ji pěli, dítky tvé, plesající v Tobě! Dal jsi nám poznání jas! Čest a chválu vzdáváme Tobě. V naší nenávisti v divoké bouři plála velká láska, veliká, nekonečná láska: v slovo se slila jediné: „Ó moje Čechy!“ 18