ÓDA PÁTÁ

ÓDA PÁTÁ Václav Budovec z Budova.
Velký synu doby té smutné, pádu, doby strašné nákazy myslí lidských, v které padnout musila ušlechtilá, šedá tvá hlava! Slavnosti a paláce nebyly ti krásou žití plného, po němž touží duše láskou, bolestí očištěná, milenka božstva. Nerostly v tvých zahradách krásné květy ani sláva Východu neplála tam, nebyli tam velmoži, pávi pyšní, slavnosti pestré, bujné tance, rozkoší plná číše nebyla tam obrazem štěstí všeho, ani chladná učenost, ale velká dobrota srdce. Byl jsi velký křesťan a milující zemi rodnou celou tou vášní krásnou, v níž je smysl žití a všecka touha božího ráje. V zahradě tvé květiny vyrůstaly, prosté vonné, líbezné květy polní, vůně rodné země tam dýchala ti domova mírem. 27 Vidím tebe v kruhu tvých druhů věrných, ve vzpomínkách na bájné země cizí, na ty květy ohnivé, nad něž dražší česká však niva. I tvůj smutek nesmírný myslí táhne, neboť nebyl’s prorokem doma; hoře doby tvojí veliké bylo příliš, bolestné doby. Tragická ty postavo, Čechu, Bratře, který slova trpká jsi z úst svých lidí, hořká slova žaloby slyšel, lání zoufalých duší. Ty, jenž byl jsi pokorný Kristův sluha, zřel jsi dravou zášť tu a pýchu moci, když i vlastní lidé tě obvinili v šíleném bludu. Vypil’s na dno hořký ten kalich žití, kalich hoře českého, nějtrpčí ten kalich, který podává ruka bratří ve chvíli kruté, strasti, bolu, zoufání, beznaděje, kdy tvá hlava ubohá neměla již jiné víry, útěchy, než tu boží, nesmírnou lásku. Nebe bylo kovové, němé, chladné, anděl odtud nepřišel s posílením v oné chvíli bolestné, kdy jsi volal: ‚Odejmi kalich, 28 velký Bože lásky a smilování! Hle, tvé Čechy zdeptány, vymazány z knihy živých, neboť tu není silných Tábora vojů. Zůstaň s námi, Pane, neb připozdívá se v té chvíli soumračné, hasne světlo, srdce jsou již ledová, nehoří v nich posvátný plamen velké lásky, české to lásky dávné, není hlavy mohutné, tvůrčí, silné, muže, jenž prost závisti, pýchy, k němuž s láskou lid vzhlíží. Dávných Čechů Husových není, v tiché oddanosti v osud se chýlí hlavy...‘ Ale jenom hlava tvá padla, velký, český ty bratře! Žiješ v mysli naší a moudrost tvoje! Zemské statky vzaty, leč statky božské, které byly v tobě, ó věrný Čechu, odkazem tvým jsou. Tragická je v žití tvém smutná sláva... V tobě padlém myšlenka vítězila, po staletích rozkvétá z krve tvojí vítězství pravdy! 29