PŘEDZPĚV
Jen jamby prosté, ale z duše hlubin
kovovým zvukem v mrtvém tichu duní
a rudé hvězdy hoří v nich jak rubín;
jsou drahé Tomu, nad světy jenž trůní.
V těch jambech smutných bolest má se chvěla,
i božský plamen, slzy umírání,
mé hroudy síla, těžké muky těla
i ráje božího jas v sladkém plání.
Svůj Blaník srdce moje ruka psala,
do knihy dějin zašla moje tucha,
a víc než rytířů tu řada stála:
velkých a krásných bohatýrů ducha.
Svůj Blaník ve svých srdcích máme skrytý,
nejdražší vzněty z hlubin zašlých věků,
své lásky, hněvy, bolestné své city,
i harmonie božské ve člověku.
Ó dávní mrtví! Ó ne, mrtvých není;
jste věčně živí; v hoře svaté spíte,
a v bolu nejvyšším je probuzení
té vaší síly sladké, obrovité.
Ó věrní strážci Čechů! Cítím z blízka
žár duší vašich skrytý ve své zemi,
ať příkrov hrobový je na ní, blýská
se nad ní bílých orlů perutěmi.
8
Mizejí smutek, pláč i marné lkání,
rty, které šeptat chtěly: „Konec všeho!“,
tu v nebeských jak bílých ořů ržání
zpívají hymnu srdce vítězného.
Nebeská vojska nejsou bájí pouhou
a nejsou přelud duše zoufající;
je živé, co kdys bledou bylo touhou,
a duše slyší jejich příchod hřmící.
A zpěvem síly je, co stesk byl tklivý,
je blahou zvěstí zmučenému světu.
Jste blízko, stíny drahé! BlízkoBlízko, živí,
ó velcí tvůrci nesmrtelných vznětů!
9