ÓDA ŠESTÁ

ÓDA ŠESTÁ Dva vyhnanci.
Komenský, ty veliký mysliteli, vládče říše moudrosti, otče, tvůrče lidí nových, laskavých, milujících, božích to lidí! Žil jsi v době plné slz, lkání, muky, žil jsi, snivý cizinec, nezlomná však velká duše skvoucí se v temném věku nebeskou hvězdou. Nemám slov, bych vyřkla tu sílu velkou, která byla v tobě, ó vládče duší, vůdče, velký příteli dítek, krásný mudrci lásky! Neboť nikdo jako ty nemiloval i ty příští, ubohé, nezrozené; trpící ty smutné a zápasící budoucí Čechy. Slzy božské lásky jsou v tvých slovech, v práci tvé je nesmírný mír i touha, ve tvých rysech proroka čtu tvou věštbu vítěznou, krásnou: ‚Že se vrátí vláda tvých věcí tobě, národe můj! Možno je spálit města, možno lidstvo ničiti v mukách, v hladu, sežehnout zemi, 30 ale nelze zhasiti božský plamen, který v srdcích plane jak žití slunce, nad vlnami velká jak zářná hvězda tonoucím svítí!‘ Kdysi tebe u smutných grachtů potkal stejně velký vyhnanec vlastní země, smutný, žitím zkrušený vyvrženecvyvrženec, genius Rembrandt. On, jenž v nitru tajemství prožil kosmu, který viděl velkého Ducha země, trpitel a mstitel, mág a vládce království světla. Zřím, jak tiskl ruku tvou, ze rtů jeho slova jemu zněla tak divná, krásná: „Bratře duše mojí, ó cizinče, rci, kde vlast je tvoje?“ „Má vlast v dětském úsměvu, v nitru prostých i v těch velkých vidoucích, spravedlivých, má vlast smutná, pozemská zničena je, nová však vstává, nová vlast, ta božího míru, věčná vlast ta lidstva příštího, kterou nesu s sebou v teskné vyhnanství, jež i v tobě žije, ó mistře! Království to božího slavná říše, jež jde s Kristem v Emauzích, k učenníkům, když svým božským pozdravem vítal věrné, trpící druhy. 31 Jak tys zřel jej, mistře, v tom vlídném jase, který lidstvo nemocné uzdravuje; Bůh tvůj Bohem mým je a mojí vírou duší Pán tichý. Jsme jak jeho smutní ti učenníci, kteří pláčí nad smrtí mistra svého – rci, zda přijde velký ten Utěšitel ve chvíli hoře? Neboť víme, z mrtvých že jistě vstane, chléb zas bude lámati s námi, přijde, vím, že přijde dveřmi též zavřenými velký Bůh lásky. Tvář má vrásek plna je, duše truchlí, oči tvé též pohasly v osamění, neboť příliš hleděly ze tmy věků v nebeské světlo. Podej ruku vyhnanci, mistře, bratře, řečí stejnou srdcí dvé nyní mluví, jednou budou stejný žal vnuci čísti v dílech tvé ruky. Mlhy táhnou nad mořem, nad průplavy, věčně stejná bída jde Amsterdamem, vyhnanče, ó příteli, sami, sami v světla říš jdeme!“ 32