ÓDA ŠESTÁ
Dva vyhnanci.
Komenský, ty veliký mysliteli,
vládče říše moudrosti, otče, tvůrče
lidí nových, laskavých, milujících,
božích to lidí!
Žil jsi v době plné slz, lkání, muky,
žil jsi, snivý cizinec, nezlomná však
velká duše skvoucí se v temném věku
nebeskou hvězdou.
Nemám slov, bych vyřkla tu sílu velkou,
která byla v tobě, ó vládče duší,
vůdče, velký příteli dítek, krásný
mudrci lásky!
Neboť nikdo jako ty nemiloval
i ty příští, ubohé, nezrozené;
trpící ty smutné a zápasící
budoucí Čechy.
Slzy božské lásky jsou v tvých slovech,
v práci tvé je nesmírný mír i touha,
ve tvých rysech proroka čtu tvou věštbu
vítěznou, krásnou:
‚Že se vrátí vláda tvých věcí tobě,
národe můj! Možno je spálit města,
možno lidstvo ničiti v mukách, v hladu,
sežehnout zemi,
30
ale nelze zhasiti božský plamen,
který v srdcích plane jak žití slunce,
nad vlnami velká jak zářná hvězda
tonoucím svítí!‘
Kdysi tebe u smutných grachtů potkal
stejně velký vyhnanec vlastní země,
smutný, žitím zkrušený vyvrženecvyvrženec,
genius Rembrandt.
On, jenž v nitru tajemství prožil kosmu,
který viděl velkého Ducha země,
trpitel a mstitel, mág a vládce
království světla.
Zřím, jak tiskl ruku tvou, ze rtů jeho
slova jemu zněla tak divná, krásná:
„Bratře duše mojí, ó cizinče, rci,
kde vlast je tvoje?“
„Má vlast v dětském úsměvu, v nitru prostých
i v těch velkých vidoucích, spravedlivých,
má vlast smutná, pozemská zničena je,
nová však vstává,
nová vlast, ta božího míru, věčná
vlast ta lidstva příštího, kterou nesu
s sebou v teskné vyhnanství, jež i v tobě
žije, ó mistře!
Království to božího slavná říše,
jež jde s Kristem v Emauzích, k učenníkům,
když svým božským pozdravem vítal věrné,
trpící druhy.
31
Jak tys zřel jej, mistře, v tom vlídném jase,
který lidstvo nemocné uzdravuje;
Bůh tvůj Bohem mým je a mojí vírou
duší Pán tichý.
Jsme jak jeho smutní ti učenníci,
kteří pláčí nad smrtí mistra svého –
rci, zda přijde velký ten Utěšitel
ve chvíli hoře?
Neboť víme, z mrtvých že jistě vstane,
chléb zas bude lámati s námi, přijde,
vím, že přijde dveřmi též zavřenými
velký Bůh lásky.
Tvář má vrásek plna je, duše truchlí,
oči tvé též pohasly v osamění,
neboť příliš hleděly ze tmy věků
v nebeské světlo.
Podej ruku vyhnanci, mistře, bratře,
řečí stejnou srdcí dvé nyní mluví,
jednou budou stejný žal vnuci čísti
v dílech tvé ruky.
Mlhy táhnou nad mořem, nad průplavy,
věčně stejná bída jde Amsterdamem,
vyhnanče, ó příteli, sami, sami
v světla říš jdeme!“
32