ÓDA ČTVRTÁ

ÓDA ČTVRTÁ Chelčický.
Na jihu tam českém kdes u Libějic alejí jsem tichou šla, bylo jitro vlahé tak a slunné a v každém kvítku démant byl jasný. O tvém duchu celý kraj mluvil, ticho, velké ticho neděle rozestřelo perutě své blankytné, vlahé slunce smálo se v rose. Chladný rozum zmlkl zde, vášně žáry dobouřily, moudrost šla velká, smírná, člověk věřil, doufal zas, že přec přijde jitřní to světlo. U tůně, tam pod bílým kostelíkem v Chelčicích tvých stála jsem v zamyšlení, v míru kraje cítila ducha tvého božského míru. Na Síť tvoji myslila jsem v té chvíli, jak jsi krajem kráčel zde, lovec duší, jako velký apoštol, křesťan pravý, člověk a prorok. V mysli tvojí boží ráj nový vstával, nové, krásné, vznešené obcování svatých říše Kristovy, v které není vládců, ni zbraní. 24 Ó, ty míru veliký hlasateli, ve věk plný krve a zmaru, zkázy zní tvé slovo líbeznou hudbou lásky božské i pravdy. V bílých jizbách, dýšících vůní chvojí, vidím bratry nad knihou nachýlenénachýlené, na obraze loví tam apoštolé věřící duše. Ale mocní trhají sítě jejich, v tlamu ďábla padají lidé lační zlata, poct a slávy té klaté moci, která svět ničí. Slova tvoje slyším zas jasným zvukem stříbrným a čistým, tak z hlubin věků mluví k srdci našemu člověk nový, bratr to Kristův, jenž vstal z mrtvých, mluví zas řečí krásnou, plnou hvězdných paprsků, zoře ranní po bouři jak vonný a čistý dýše azur vůněmi léta. Synové jsou boží, již v zlostech světa stvořili si Ducha říš nesmrtelnou, svatým v nebi k radosti, k spáse lidem, hynoucím v bídě. Kristova choť nejkrasší je tvá církev, říše míru božího. Hněvná slova tvoje byla lékaře laskavého, lékaře duší. 25 V Poljaně též Jasné se ozval stejný ohlas velkých myšlenek knihy tvojí, z úst těch starce moudrého zněla víra postilly tvojí. V oceánu bídy jsi lovec duší spravedlivých, čistých a zjasněných těch lidí, jimž moc, vítězství, sláva světa polní je travou. Na dávného proroka myslila jsem, Siddhâtthu toto, velkého apoštola v Indii, jenž sladkým byl hlasatelem lásky k všem tvorům. Ať již tiché Chelčice, nebo pralesprales, stejnou krásnou řečí tou mluví velká ona srdce, poznání jichž se dotkla,dotkla zoře ta ranní. Buď nám vůdcem v dravém tom věku moci, neboť nelze ničeho dobýt, urvat, všech je země, matka ta milostivá pokorných lidí. Chelčický, ó srdce ty jihu mého! Tvůj duch dosud kráčí tím krajem snivým, v bílých jizbách vidím zas učenníky Kristovy říše. Nezní tvoje jméno jak mocná bouře, ale jako vánek je, který vane, – Hospodin však, nejvyšší vládce všehovšeho, promluvil v tobě! 26