ÓDA ČTVRTÁ
Chelčický.
Na jihu tam českém kdes u Libějic
alejí jsem tichou šla, bylo jitro
vlahé tak a slunné a v každém kvítku
démant byl jasný.
O tvém duchu celý kraj mluvil, ticho,
velké ticho neděle rozestřelo
perutě své blankytné, vlahé slunce
smálo se v rose.
Chladný rozum zmlkl zde, vášně žáry
dobouřily, moudrost šla velká, smírná,
člověk věřil, doufal zas, že přec přijde
jitřní to světlo.
U tůně, tam pod bílým kostelíkem
v Chelčicích tvých stála jsem v zamyšlení,
v míru kraje cítila ducha tvého
božského míru.
Na Síť tvoji myslila jsem v té chvíli,
jak jsi krajem kráčel zde, lovec duší,
jako velký apoštol, křesťan pravý,
člověk a prorok.
V mysli tvojí boží ráj nový vstával,
nové, krásné, vznešené obcování
svatých říše Kristovy, v které není
vládců, ni zbraní.
24
Ó, ty míru veliký hlasateli,
ve věk plný krve a zmaru, zkázy
zní tvé slovo líbeznou hudbou lásky
božské i pravdy.
V bílých jizbách, dýšících vůní chvojí,
vidím bratry nad knihou nachýlenénachýlené,
na obraze loví tam apoštolé
věřící duše.
Ale mocní trhají sítě jejich,
v tlamu ďábla padají lidé lační
zlata, poct a slávy té klaté moci,
která svět ničí.
Slova tvoje slyším zas jasným zvukem
stříbrným a čistým, tak z hlubin věků
mluví k srdci našemu člověk nový,
bratr to Kristův,
jenž vstal z mrtvých, mluví zas řečí krásnou,
plnou hvězdných paprsků, zoře ranní
po bouři jak vonný a čistý dýše azur
vůněmi léta.
Synové jsou boží, již v zlostech světa
stvořili si Ducha říš nesmrtelnou,
svatým v nebi k radosti, k spáse lidem,
hynoucím v bídě.
Kristova choť nejkrasší je tvá církev,
říše míru božího. Hněvná slova
tvoje byla lékaře laskavého,
lékaře duší.
25
V Poljaně též Jasné se ozval stejný
ohlas velkých myšlenek knihy tvojí,
z úst těch starce moudrého zněla víra
postilly tvojí.
V oceánu bídy jsi lovec duší
spravedlivých, čistých a zjasněných těch
lidí, jimž moc, vítězství, sláva světa
polní je travou.
Na dávného proroka myslila jsem,
Siddhâtthu toto, velkého apoštola
v Indii, jenž sladkým byl hlasatelem
lásky k všem tvorům.
Ať již tiché Chelčice, nebo pralesprales,
stejnou krásnou řečí tou mluví velká
ona srdce, poznání jichž se dotkla,dotkla
zoře ta ranní.
Buď nám vůdcem v dravém tom věku moci,
neboť nelze ničeho dobýt, urvat,
všech je země, matka ta milostivá
pokorných lidí.
Chelčický, ó srdce ty jihu mého!
Tvůj duch dosud kráčí tím krajem snivým,
v bílých jizbách vidím zas učenníky
Kristovy říše.
Nezní tvoje jméno jak mocná bouře,
ale jako vánek je, který vane, –
Hospodin však, nejvyšší vládce všehovšeho,
promluvil v tobě!
26