CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ...
Přírodo, my tě zapřeli,
tvou drahou, svatou zem,
v tom přesvědčení bláhovém,
že k nebi vyrostem.
Měli jsme města, nudu jich,
požitky nocí, dní,
a tleskali jsme tomu vždy,
co bylo výstřední.
Nám v proudu tónů líbíval
se drsný nesouzvuk,
nám byla rozkoš vcházeti
v čarokruh divných muk.
Čarokruh náš byl z přízraků,
jež z knih kdys vyvstaly,
a generace nezralé
je špatně chápaly.
Chtěli jsme mnoho prožívat,
však málo bylo sil –
na drobné mince nálady
se talent proměnil.
Leč skutku velikého přec
náš nevytvořil věk,
ač v slovech jeden každý byl
nejméně nadčlověk.
43
Leč všechny ony touhy nás
přec neukonejší –
ó země, matko naše, dej,
dej chléb nám vezdejší!
Dej chléb nám černý, tvrdý, dej,
dej přirozený cit,
jímž dovolíme očím svým
se slzou zaplatit!
Dej chleb nám černý, tvrdý, dej
i srdce dítěte,
ať upřímnost a prostota
zas pro nás vykvete.
Dej chléb nám černý, tvrdý, dej,
dej smysl žitížití, dej,
zas na fialky vyjdem si
na stráň, a na orsej!
Dej chléb nám černý, tvrdý, dej,
a píseň skřivana, –
do přírody se rozběhnem
volati hosana!
Jen k tobě blíž, jen k tobě blíž,
toť spásy znamení –
již vracíme se k tobě zas,
života prameni!
44