BLANIČTÍ RYTÍŘI
(Padlým legionářům českým.)
Ve chvíli nejtěžší ze svaté hory vstali,
že vlast svou z poroby zachrání, přísahali.
Vévoda země české je k slavné ved’ pouti,
věřili, že nedá budoucím zahynouti.
A jitro přišlo přec. Radostné jitro to bylo,
radostně bili se, slavně i potupně mřeli.
Poznali v mukách děs, hanbu a hrůzu vraždy,
lev nebyl marným symbolem – byl jím z nich každý.
Na oltář vlasti své v oběť se sami kladli,
bez víry v jitra zář za noci temné padli.
A jitro přišlo přece. Radostné jitro to bylo,
tisíce mrtvol a šibenic pozdravilo.
Mrtvoly všech, kteří ve tmě se za ně bili...
Vítězně nad nimi prapor vlál červenobílý.
Ve chvíli nejtěžší ze svaté hory vstali,
za noci v boj šli, však jitra se nedočkali.
Vstaňte zas z mrtvých, ó Blaničtí rytíři naši,
modlitba slz a díků se z dálky k vám vznáší!
Hlas země své, bratrských srdcí neslyšíte?
V tichu jste odešli, na věky zas již spíte.
57
Vy, kteří hrdě jste zhynuli bez naděje,
což naší radostí prach váš se zachvěje?
Vůně svých svobodných, rodných niv necítíte?
Po boji znaveni v zakleté hoře zas spíte.
Přišli jste jenomjenom, když vlast v bídě zavolala,
zmizeli tajemnětajemně, dříve než zoře vzplála.
Jestli však přec jednou krvavý žár zas vzplane,
pak věřím, že každý z vás znovu zas z mrtvých vstane.
58