STARÉ PODOBIZNY.
(Paní Heleně Konrádové.)
Jak plachý vetřelec, jenž úzkostí se chvěje,
že z věčného vás spánku vyruší,
má duše, jež se ráda vzpomínkami hřeje,
v posvátné vaše vchází ovzduší.
Jde pomalu a tiše, aby nebudila,
vždyť ctí váš velký o věčnosti sen,
přec aspoň na chvíli by ráda život vlila
v tu řadu zašlých obrázků a jmen!
A hlasem fantasie prosebně vás volá
z mlh záhrobních v tu smutnou říši těl,
je každá vaše tvář jak němá kapitola
knih osudů, jež zavřel Asrael.
Kéž umím správně v drahých knihách oněch čísti!
Ó veďte samy mne tím bludištěm,
bych mohla ze snů nesmrtelný obraz spřísti,
jenž na chvíli vám vrátí život všem!
Tak – seskupte se kol mne, tiší moji hosté,
a tělem staň se každý sladký stín,
nechť v světle barev vidím vás a v síni prosté
váš slyším smích a šustot krinolin!
32
A povězte mi různé životů svých zkazky,
jež vyšlehnou jak shaslé plameny,
když vpadne do nich náhle živá krůpěj lásky,
když něčí hlas si žádá ozvěny...
A jsou pak přesladkou a velkou odpovědí
na všechny tiché srdce otázky,...
kdo myslil by, když v živé tváře vaše hledí,
že jste jen mrtvé z alba obrázky?
Kdo myslil by si, staré album otvíraje
a hledaje v něm vaše podoby,
že přišli jste jen jako tichý pozdrav z ráje,
že nevydá vás chladné záhrobí?
Ó zůstaňte, vždyť s vámi vždy tak dobře je mi...
Tak brzy již se vracíte zas zpět?
Což nic již nepoutá vás k malé této zemi,
když poznali jste velkých světů vzhled?
Proč divně tak je krátký život lidský řízen?
Za jeho dar jdem vstříc snad věčným tmám,
ač žije dál i mrtvý papír podobizen...
Jdou hosté pryč – a album zavírám.
33