VĚNOVÁNÍ.
Na tichý domov, sídlo něhy, na chvíle, jimiž lze se hřát, na úsměv mrtvých, gesta lásky mně zachtělo se vzpomínat. Na dobu klíčení a vzrůstu, kdy sluncem láska matčina a rosou síla otce bylabyla, tak rádo srdce vzpomíná! Jak nevracet se v době květu, jak nepohlížet vděčně zpět? Vždyť jsem jak ve sklenníkuskleníku tichém jen láskou vypěstěný květ! Květ, který vzrůstal ve zátiší, jež posvětil svým žitím rod, a rukám, které tam jej sely, nechť patří též i jeho plod! 5

OTCI.
Mně zdá se, otče, že jsme jak dva břehy a mezi nimi jeden plyne proud. Neznáme srdce výlevů ni něhy, nám netřeba se obejmout! Jdem proti sobě, avšak jedním směrem, vždyť jeden spojuje nás cíl, a za ním trnitou se cestou derem, čím proud nám, jenž nás rozdvojil? Slov marných není nikdy mezi námi, jen v očích láska zasvítí, jsou věci, jimž dva rozumíme samisami, a netřeba nám mluviti! A zřídka kdy my v životě jdem spolu, nám jedna struna nezvučí, jen v chvílích velké radosti neb bolu jsme plakali si v náručí. 6

MATCE.
Svým každým činem, krokem, celým životem, i tehdy, když byl ti jen sladkou zvěstí, a každou touhou svou i každým srdce snem jsi modlila se, matko, za mé štěstí. Čím mládí bylo ti? Tys výzvu předešla, když svůdně lákalo tě na rozcestí, do cely srdce svého tiše odešla, a tam se modlila dál za mé štěstí. Obětí není, jež by byly velkými, ni bolu, jejž bys nedovedla snésti, i slzami, jež kdysi ve klín padly mi, jsi modlila se tiše za mé štěstí. Ó věřit chci, že v hořké pouti životem mně prosba srdce tvého cestu klestí, byť osud oslyšel ji, bude v srdci mém znít modlitba tvá, matko, za mé štěstí! 7

VZPOMÍNKY.
Ó leťte, leťte, vzpomínky vy moje, tou cestou známou veďte mne zas zpět, kde potkám znovu dětství, mládí svoje, a vraťte mi mých šestnáct, dvacet let! V ty doby sladké nechte mne jít zpátky, kdy svět byl růžovým snem dítěte, kdy zřela jsem naň z objetí své matky, jak květ, jenž vyšel právě z poupěte. Rozpadlou říš mých loutek stvořte zase a učiňte mne její královnou, snu krásu oživte, jež přežila se, svou mocí probuďte ji čarovnou! A nechte v lavici mne školní sníti, kde prvně ovanul mne slávy dech, a za snem s duší opojenou jíti, jež posměch neviděla v triumfech... A v život vcházet nejistými kroky mne nechte v opojení magickém, a smažte dny a hodiny i roky, nechť znovu dítětem i ženou jsem! 8 Žít dejte mi zas blaho první lásky, obnovte stopy, které zmizelyzmizely, a zbavte srdce jeho dnešní masky, by poznalo svůj výkřik nesmělý! A dál je veďte prosté tak a čisté tou sladkobolnou cestou křížovou, kde místo blaha zklamání jen jisté, a světlo pohřbeno tmou hrobovou. A cítiti mi dejte, že jsem žena, jež srdcem rozhoduje osud svůj, zas šeptati si pyšně: zasnoubena, v snech nemít otěží, jež velí: stůj! A veďte mne v síň maškarního plesu, kde v empirovém šatě Taťany po boku Oněginově se nesu, radostné dojmy v tváři vepsány. – A leťte se mnou v tanečním tom víru, kdy vteřinou se stává krásný den, a srdce zná jen jednu sladkou víru: „Žij, zpij se radostí, vždyť vše je sen!“ Ó leťte, leťte, ale zastavte se u chvil těch, jež jsem v srdce vepsala, kdy je mi, jak když ve tmě rozbřeskne se a duše jak by náruč rozpjala, by navždy zachytla je ve objetí, tak drahé jsou jí, milé, posvátné, jak matce opuštěné mrtvé děti, jež podržet chce v lásce závratné. 9 Svým křídlem motýlím jich dotkněte se, sic by se ve prach náhle rozpadly, jsou jako stopy zůstavené v lese, jež krokem těžkým by hned zapadly. Ó vraťte mi je ve věčné té kráse, jíž nedotknul se krutý času běh, bych nezměněné spatřila je zase, jak oživil je lahodný váš dech. Ó leťte, leťte, vzpomínky vy moje, tou cestou známou veďte mne zas zpět, kde potkám znovu dětství, mládí svoje, a vraťte mi mých šestnáct, dvacet let! 10

VUNĚVŮNĚ DOMOVA.
Je v životě jak v lese malá tůně, k níž často zabloudí můj krok; z ní stoupá sladká a vždy svěží vůně, a stejnou zřím ji rok jak rok. Ač hluboká je, přece vidím ke dnu a náhle zrak se zarazí, když zcela z blízka do ní s výše shlédnu, v ní spatřím známé obrazy. Tu milé tváře děda svého, báby, jak v hlati zrcadla tam zřím, a vůně dál mne ve hloub jasnou vábí, že skokem v ni se ponořím! Kde ocitám se? V říši Vodníkově? Zní všude kol mne známý smích... Svůj vlastní hlas tu slyším v každém slově, jsem v kruhu mrtvých přátel svých! Dál hlouběji se ponořuji v tůni, dál vidiny se zjevují, a v srdci cítím hojivou tu vůni, již na dně jejím vdechuji. 11 Je to jak omamné by rostly květy v tvém lůně, vodní prostore! Toť vůně, která nevyprchá léty, jak vůně růží z Lahore! Několik kapek vezmu do flakonu, jejž nosit chci jak talisman, bych na srdci vždy měla vůni onu, ten nehynoucích květů van... A může flakon ten se s výše sřítit, jej rozbít ruka surová, i ve střepech tě bude srdce cítit, ó, sladká vůně domova! 12

VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA. (Památce svého děda Václava Proška.)
Přišla ke mně na návštěvu, objala mne teplou ručkou, do očí se zadívala hluboce. Dívala se jako někdo, jenž se plavil za oceán, kde žil dlouho, dlouho, dlouho, bez přátel. Když se vrátil, nepoznává svojich drahých, ani oni nejbližšího svého poznat nemohou. Tak se dívala mi v oči návštěva má nečekaná, až jsem poznala přec – sebe, Dětství své... Děvčátko mi vyskočilo na klín a mne za krk chytlo, jak jsem dělávala otci, mamince. 13 Do vlasů mi ručkou vjelo, hladilo mne po mé tváři, – vrátila se mého žití Pohádka!... Oživují draci, víly, bývalé mé přítelkyně, hastrman se zas tak šklebí – pitvorně. Stuartka zas smutná, bílá, bojovná též Orleánská, vyzývají dětské srdce k účasti... Nad knížkou se opět chýlím... Nad obrázky, rytinami, copatých a pudrovaných panáčků... Nade mnou pak usměvavý dědeček se něžně sklání, dobrácky mně vysvětluje minulost... Lidé v knize, – nade knihou hlavička má zadumaná, – nade mnou pak milý, sladký dědeček... Jaký obraz! Jak čas letí! Jedna generace druhou a tu druhou třetí, čtvrtá vystřídá... 14 Nežli myslí proletěly všechny dojmy mého mládí, – zmizel host můj, moje milé děvčátko... Jak mi prchlo? Jak jen prchlo? Ohlížím se, zda mi něco nenechalo přece aspoň památkou... Nalézám už! – Velké slzy!! „Na neshledanou“ mi praví... Pláči marně: Vrať se, žití Pohádko! 15

VRANÍ OKO.
Zda pamatuješ, otče, jak jsme šli kdys lesní cestou převysoko, a na místě si právě usedli, kde vyrůstalo vraní oko. Já myslilamyslila, že borůvky to plod, jenž osvěžil by ústa zpráhlá, a – nerozumné děcko čtyrleté, – jsem ruku po něm chtivě vztáhla. Tys vykřik’ a v čas za ruku mne chyt, když brala jedovaté kvítí, a já pak z leknutí v pláč propukla, jejž nemohl jsi utišiti. Ta příhoda mne znovu napadá, když myslím v tichém rozjímání, jak často na cestě mé životní vyrostlo černé oko vraní! Jsouc srdcem stále děcko čtyrleté, já po něm chtivě vztáhla ruku, však s květem jedovatým urvala jen nové zklamání a muku. 16 Jak často za plod sladký měla jsem to jedovaté vraní oko, a bolest po zklamání zůstala mi v duši tkvíti přehluboko. Vždy na cestě mé osudný rost’ květ, vždy chtěla jsem jej znovu míti, a vždy ten usedavý srdce pláč, jejž nemoh’ nikdo utišiti. A nynínyní, když se vracím v minulost, říkám si, zatínajíc pěstě: ach, kolik ještě oněch vraních ok vyroste na mé pusté cestě! 17

PRABABIČKA.
Šedivý čepec, na něm modré stuhy, na světě není již snad taký druhý, punčochu v ruce, dráty u klubíčka, tak usměvavě u okna tam sedí má prababička. Šedivý čepec, na něm modré stuhy, na světě není již snad taký druhý, v pokoji rakev, u ní hoří svíčka, a v rakvi té tak usměvavě leží má prababička. 18

TETĚ BĚLE HORSKÉ.
Když v plném jasu mládí jsem tě zřela, tu jako čtyrletému děvčátku,děvčátku jsi s úsměvem mi často vyprávěla tu známou o podkově pohádku. Dnes, když se dotkl čas i tvého čela, ji slyšet chce se mi, jak památku, však vím, že bys mi asi vyprávěla dnes se slzami žití pohádku! 19

DRUŽIČKA.
V zrcadle vzhlížím se a ptám, zda jsem dost hezká, ó nedivte se, vždyť jdu za družičku dneska! Přede mnou leží košíček, jenž naplněn je vrchem růžovými listy, ty rozhazovat budu posvátnými místy, až půjdu v řadě družiček! Vše připadá mi poprvé tak zvláštní, nové, i ony bílé moje šaty kašmírové, a výložky jich z atlasu, růměnec radostný mi zaplál v líci hravě, již beru rukou chvějící se nedočkavě umělý vínek do vlasů! Ó vraťte se mimi, blahé pocity té chvíle, kdy opila mne rozkoš dětské kratochvíle, kdy jako malá koketa, tak opojena sebou od hlavy až k patěpatě, s růžemi v rukou, ve vlasech a v bílém šatě jsem vyšla prvně do světa! A to vše tehdy dálo se snad jenom proto – ó jak zníš z minula mi nyní, trpká noto! – bych přišla bez všech kytiček, tak smutně vracejíc se v zašpiněném šatu, jak oplakávat chtěla bych již jeho ztrátuztrátu, a prázdný nesouc košíček! 20 A kolikráte v žití družičkou jsem byla jen proto, bych své květy marně rozesila a špatný našla za to vděk, ó kolikráte smutně jsem se navracela, když o slavnosti květy své jsem rozházela a prázdný nesla košíček! 21

MODLITBIČKY.
Mé modlitbičky, nalézám vás hladké, bílé, jak k svátku svému jsem vás kdysi obdržela, snad lpějí na vás dosud drahé dětské chvíle, a proto ráda bych z vás modlit se zas chtěla. Z vás modlit se – toť klečet ve chrámovém stínu a šeptat tiše prostičká ta vaše slova, a vzlétat nad klenbu až k ráji cherubínů, kde vítá Panny tvář a láska Ježíšova. A slyšet sladké zpěvy andělských těch chórů, zřít palmy míru vlát a tančit andělíčky, a dlíti v kruhu nesmrtelných oněch tvorů, ó, hle, co četla jsem z vás, moje modlitbičky! Když ve prachu jsem zase nalezla vás bílé nyní, chci znovu vzlétnout ve vysněné ony kraje, chci, aby zpívali mi zase serafíni, chci otevřít si modlitbou svou brány ráje! Však proč má duše pomalu tak k výši vzlétá, proč nevítá ji milý, sladký pohled Panny? Proč nezří svět, jejž vysnila kdys osmiletá? Jsou zavřeny snad před ní navždy rajské brány? 22 Již nemá křídel, která dříve ji tam nesla před božský trůn a v hravé tlupy andělíčků, čím výše chtěla vzlétnouti, tím hloubej’ klesla, a marně šeptají rty svoji modlitbičku. A chladně v rukou spočíváte, modlitbičky, ač ráda tak bych z vás se modlit chtěla, však dětské sny mé ulétly jak vlaštovičky a modlitbu svou jsem již dávno zapomněla. 23

SEN ŠKOLAČKY. (Slečně Filomeně Šmejkalové.)
Vše znovu vidím: tabuli a lavic řadu, v nich různé zjevy drobných spolužaček, stupínek, kathedru a milou učitelku, ať v tváři úsměv má neb lehký mráček, a já tam mezi všemi osamělá vzadu v svých blouznivých snech překročuji času délku, a volně, lehce, jak bych byla motýlemmotýlem, svá křídla vzpínám – rozlétám se za cílem. A zastavím se před velikým stromem slávy, rvu smělou rukou listy vavřínové, s nimi si hraji, v klín je beru, rozhazuji, a pak zas, znavena hrou, trhám nové, bych věnec uvila z nich kol své dětské hlavy, vždyť nadarmo tu tolik listů, větví bují, proč nemohla bych náruč si jich natrhat, je splétat, rozhazovat, s nimi hrát si, hrát! Ó, ubohá ty dětská duše pošetilá, což nevidíš, když ruka věnec splítá, že strom, zkad trháš listy ve sluneční zářizáři, se také chvěje, vzdychá, bouří zmítá? 24 A krásný věnec slávy, jejž tvá ruka svila, že bouře se skrání ti strhne a zas zmaří? A chceš-li s ní se rvát, zas můžeš si jej svít, tu třeba stále pracovat a zápasit! Ne, neslyším jí ani nezřím chmurných zjevů a nechci vědět, jak je drahá sláva, vždyť ruku vztáhnout jen a list za listem padá mi z vavřínu v klín tak, že touha hravá se ukojiti může bez strasti a hněvu a neznat, co jsou zášť a úklady a zrada. Znám jenom zeleň věčnou, jaro, slunce jas a ve snu vzlétám směle nad prostor i čas! Ty odvážné sny, jichž mám plnou duši celou, přec jednou projevím; když zamyšlena sním, píšíc úkol, čím bych chtěla býti, a přede mnou má cesta vyvolená, ta cesta, kterou vavřínové lístky stelou, a po níž musím třeba přes trny vždy jíti... Ó vím, že nemožno mi jinou vyvolit, mám odpověď, čím v životě bych chtěla být! Ten pyšný sen jsem tehdy v papír uložila, za jeho modlila se vyplnění, a podnes cítím nadšení tu vlnu velkou, jež v chvílích opojného zanícení mé nitro celé tehdy sladce zaplavila a pohřbít nedala se dravou času délkou, v mé duši žije vždy ten krásný, dětský sen a dále bude žít, byť nebyl vyplněn! 25 Je těžko po čase se k němu nevraceti, když ve vzpomínkách sladkým teplem hřeje a stále volá zpět i dále jíti velí, je studánkou, kam často pro naděje si duše zajde, když chce žaly přeletěti neb setřásti je, aby rázem dobolely, zas novou sílu k letu čerpat z oněch chvil, kdy života cíl poprvé mi zazářil! 26

VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
Když na Štědrý den za dveřmi jak děti jsme krčili se v blahém čekání, tu anděly jsme zřeli přicházeti, jež z nebes bran k nám byli vysláni... Pak vešli jsme a v světlech stromku zlatých svých dárků, knížek četli nápisy, a věci oblité jak paprsky snů svatých se srdcem plesajícím brali si. A tolik radosti jsme v nitru měli, že zdálo se nám, že i andělé radostně jaksi od nás odcházeli, když blaho v tváři čtli, jas na čele... V té velké chvíli posvátného míru, jenž v srdce vešel z nebeských těch bran, jsi, otče můj, vždy sedal ke klavíru a zahrál: „Narodil se Kristus Pán...“ A mnohé změnilo se od té doby, víc trní život dal než ovoce, když na cestu nám nasel drahé hroby, své kouzlo ztratily i Vánoce... 27 Dnes srdce rozjasněné, plné blaha jich nevítá již v sladkém čekání, a chladná mysl uvěřiti váhá, že andělé k nám byli vysláni... U stolu sedíme a vzpomínáme, v duši i všude kolem teskno je... Vždy kouzlo jakés hledáme, jež klame, však není ho tu, v stěnách pokoje... Tu, otče můj, jsi sedl ke klavíru a zahrál: „Narodil se Kristus Pán...“ A je nám zase v oné chvíli míru, jak by šli andělé k nám z nebes bran... 28

LOUTKY.
Jsou chvíle, kdy nám vzdálené se blízkým zdává, kdy v temnu září jasně milých tváří rysy, a z dálky hovor zaznívá, jenž navždy ztich’, kdy drama zapomenuté se odehrává zas v duši, jak se v minulosti hrálo kdysi, a vstříc se usmívají hlavy zemřelých, a v chvílích těch, jež vzpomínek jas rozlévá, též z mrtvých vstáváte, mé družky ze dřeva! Co jste dnes? Kusy dávno zetlelého cáru a kostry, které ve prach rozpadly se zpola, sen, vzpomínka a minulých dnů blahý stín, však něco přece ve vás nepropadlo zmaru, jak věčně záhadný ten úsměv Giocondin... Vždy odboj ve vás je a touha odvěká životu smát se – děti boha – člověka! Když z jeho rukou vyšly jste, vy homunkuli, jenž podle svého obrazu vás hrdě stvořil, by ruka jeho vládla vám, a jeho hlas vždy vámi mluvil, vyjadřuje jeho vůli, jenž v rysy vaše svoje vlastní vášně vnořil a s vámi o život se dělil, místo, čas, 29 tu jako výsměch, údiv, či snad okrasa vám v němé tváři zbyla věčná grimasa! Tajemství života jsem četla z těchto tváří, a vy jste rozuměly duše mojí řeči, když tiskla jsem vás k srdci v koutku za scénou, a bez ohledu na vzhled, oděv, stav a stáří vždy stejnou všechny zahrnula láskou, péčí, jak milé poddané, v jichž náruč dřevěnou jsem uložila dary svoje nejdražší: sny dětství, jež hlas života vždy zaplaší. Ó sladká dobo ty, kdy duše moje celá bloudila po malé té scéně divadélka a spřádala svůj první o životě sen, kdy tíhy pozemských pout zcela zapomněla a šla, kam lákala ji touha její velkávelká, v říš kouzelnou těch zakletých svých princezen... Nechť ožije zas illuse ta přesladká, v níž tehdy život splynul mně i pohádka! A zase jdu v ty začarované své lesy, kde dobré víly vedou chrabré smrtelníky, až objeví se v houšti hrady zakleté, kde tma a hrůza smrti na paty se věsí,... chci žíti znovu blahé ony okamžiky, vždyť v hrudi stále bije srdce dítěte! A loutky mé, vy věrné jste mi zůstaly, jak o milost v své bídě byste volaly! Nuž vracím se k vám, vy, jež v život jste mne vedly a tichým jasem pohádky jej oblévaly, 30 jak životní mé báje dobrý kouzelník, dnes, kdy již červánky mé touhy povybledly a křídla snů mých rozbila se o úskalí, k vám opět vracím se a šeptám vám svůj dík v těch chvílích, kdy jas vzpomínek se rozlévá, vy vstaňte z mrtvých též, mé družky ze dřeva! 31

STARÉ PODOBIZNY. (Paní Heleně Konrádové.)
Jak plachý vetřelec, jenž úzkostí se chvěje, že z věčného vás spánku vyruší, má duše, jež se ráda vzpomínkami hřeje, v posvátné vaše vchází ovzduší. Jde pomalu a tiše, aby nebudila, vždyť ctí váš velký o věčnosti sen, přec aspoň na chvíli by ráda život vlila v tu řadu zašlých obrázků a jmen! A hlasem fantasie prosebně vás volá z mlh záhrobních v tu smutnou říši těl, je každá vaše tvář jak němá kapitola knih osudů, jež zavřel Asrael. Kéž umím správně v drahých knihách oněch čísti! Ó veďte samy mne tím bludištěm, bych mohla ze snů nesmrtelný obraz spřísti, jenž na chvíli vám vrátí život všem! Tak – seskupte se kol mne, tiší moji hosté, a tělem staň se každý sladký stín, nechť v světle barev vidím vás a v síni prosté váš slyším smích a šustot krinolin! 32 A povězte mi různé životů svých zkazky, jež vyšlehnou jak shaslé plameny, když vpadne do nich náhle živá krůpěj lásky, když něčí hlas si žádá ozvěny... A jsou pak přesladkou a velkou odpovědí na všechny tiché srdce otázky,... kdo myslil by, když v živé tváře vaše hledí, že jste jen mrtvé z alba obrázky? Kdo myslil by si, staré album otvíraje a hledaje v něm vaše podoby, že přišli jste jen jako tichý pozdrav z ráje, že nevydá vás chladné záhrobí? Ó zůstaňte, vždyť s vámi vždy tak dobře je mi... Tak brzy již se vracíte zas zpět? Což nic již nepoutá vás k malé této zemi, když poznali jste velkých světů vzhled? Proč divně tak je krátký život lidský řízen? Za jeho dar jdem vstříc snad věčným tmám, ač žije dál i mrtvý papír podobizen... Jdou hosté pryč – a album zavírám. 33

DĚTSTVÍ.
Na cestě, kudy chodila jsem do školy, kde zdi mne znají, dlažba, stromů vrcholy, kde vstříc vše usmívá se na tě – kde každý paprsek, jenž hraje po kamenikameni, v sen jakýs růžový se mládí mého mění – zde, dětství mé, jsem potkala tě. Tu k srdci sladkými jsi slovy mluvilo, mých dávno pohřbených chvil ohlas budilo, že cestou tou jsem chodívala, kdy zraky čisty byly, vše svou rosu mělo a v jitra růžových se paprscích mně chvělo – mé dětství, zas jsem v tvář ti stála. Své růže mělo’s, Narciska jak z pohádek, svůj oheň, jabloněk květ, stříbro živých řek, i píseň, školačka již zpívá – ty radosti své nevinné i malé boly, své tóny rozjásané luhů, lesů, polí, i azur, v nějž se zrak můj dívá. A náhle ve zraku tvém vidím perliti se slzy, dětství mé... Ó rci, co vadí ti, bys vyprávělo mi své zkazky? Ty mlčíš, vidino má živá, tiše, sladce – co pudí tě, že mizíš mi, jak ve pohádce? Je to snad úsměv první lásky? 34 Tak smutně kyneš mi a mlčky odcházíš, mé dětství, zadržeti nemohu tě již, je náhle mezi námi cosi – Je údolí slz to, či zářný život jiný? Je konec tvého království, jdou žár, chlad, stíny. Ó vím, proč navždy odešlo jsi! 35

O PRVNÍM POLIBKU. (Písnička.)
Zakletá byla princezna: spala a pořád jen spala, ale i v spánku – líbezná – divně se usmívala. Jakoby po něčem dychtila, taký byl úsměv její, a její ústka unyláunylá, zdá se, že něco chtějí. Přišel princ smělý z ciziny překonat kouzla stará: políbil rtíků rubíny, zazpíval píseň jara. Mramor se tváře oživil, oči se otevřely: a tak se jasně zjevil cíl života jejího celý. Pohádek ve světe není již, něco však přec se v tom skrývá, že prvním polibkem ucítíš, k novému žití že’s živa! 36 Polibek život zvěstuje, jím kouzlo staré padá... A to tě vzněcuje, vzněcuje, že se dáš budit tak ráda! 37

ŠÁRECKÝ KOSTELÍČEK. (Strýci Jaroslavu Proškovi).
Když jsem jako dítě z dáli k němu spěla s duší plnou snů, těch sladkých hříček, bylo mi, jak s výše stavba osamělá tajemně by vstříc mi pohlížela, Šárecký ten kostelíček. Bylo mi, jak radostí by mojí jásal, šeptal slova tichých modlitbiček, se mnou lkal a zase žaly z duše střásal, a mé tužby pyšné světu hlásal Šárecký ten kostelíček. Rozuměl’s mým tužbám snad, znal citů příval, srdce mého kvas, žár v dětském líčku, když jsi zrakem kamenným se v tvář mi díval, jak by život tvůj s mým náhle splýval, Šárecký ty kostelíčku? Když jsem s jarem v duši proti tobě stála, a tys vítal mne tam na vršíčku, zda ta stará stavba tvoje nežehnala snům, jež tiše jsem jí sdělovala, Šárecký ty kostelíčku? 38 Od té doby žene mne cos ku tvé stráni, bych ti pověděla za chviličku vše, co duši tísní, blaží, svírá, raní, a vždy jdu si pro tvé požehnání, Šárecký ty kostelíčku! 39

DOMY.
Kamenné kostky obrovské na zaprášených boulevardech, proč stojíte zde v azurové noci? Proč pod vámi lípy dýchají mdlými vůněmi – ty odsouzené k smrti, zakrsalé, otrávené, milenky těch lásek roztoužených, jež chvíle svých ohnivých vášní, nejsladších vášní ve vaší vůni kdys roznítily! Ó nechci žíti s vámi, ó domy! Je mi, že nežije ve vás ta bytost, již člověkem zve ta ubohá řeč lidská, člověkem, který jde cestou nemocí, bolestí, láskou vždy k smrti, člověkem, jenž nepatrnou částí je hmoty a času, jenž svým jen zove ubohý rozum, jenž nemá odpovědi, co je štěstí, to nedostižné, jenž zná jen porážky, zbytečná vítězství klamná, jenž zdánlivým je životem, neb žíti nedovede, jak dobrá matka země učí jej v moudrosti tiché! 40 Ó domy, kus lidského šílenství je ve vás, kamenný nerozum světa, neláska lidská dýše z těch kamenných kostek, mrtvých a smutných v svém komfortu chladném! A dveře se otvírají a zavírají, řeč démonická města z nich mluví, neb jimi lidé tak lhostejně přicházejí a odcházejí a zmírají a rodí se lhostejněji, a nikdo neusměje se na ty, již přicházejí, a jich neuvítá růžových úsměvů kyticemi, když vcházejí v dům chladný, jenž není domem žití! Ó domy, na cosi jiného myslím v chvíli té, na dům ten bílý a čistý, jenž dýše lesů vůněmi, prohřát je láskou nesčetných rodů, kde vzdechy rozkoší dávných šeptají, voní, to stíny mých otců líbají moje skráně, resedy kvetou na oknech, oblaka bílá zírají v jizbu, a neviditelné teplé ruce mé čelo hladí, tichounké znějí kolébavky dětství, zpívají tiše: Jsi doma! 41

DĚDICTVÍ RODU. (Strýci Karlu Bosáčkovi.)
Tak miluji ten malý kousek půdy, kde stával domek předků mých, kde hospodařil kdys rod chudý, kde zněl též otce mého smích. Cár každý, zažloutlý list z knih mi drahý, nábytku chatrného kus, jenž stával kdysi za rodnými prahy, jejž žehnal rodu genius. Miluji vše, co po předcích mi zbylo, ty trosky polorozpadlé, sen jejich života i rukou dílo, na cestě stopy zapadlé... Vždy se slzami do rukou jsem brala ty jejich staré obrázky, a hluboce se v tvář jim zadívala, jak bych jim kladla otázky: O tom, co od života kdysi chtěli, a co jim v skouposti své dal, a jaké touhy v srdcích zahořely, zač každý z nich kdys bojoval... 42 Jich šat a výraz sám je odpovědí: jim byla cizí nádhera, jen prostota a radost z tváří hledí, že došli šťastně večera... A chudoba, s níž stále bojovali, jim v rysech dosud psána tkví, a přec ti pokorní a chudí, malí mi velké dali dědictví! Mé srdce bohaté jest jejich darem, neb sémě, jež v ně zaseli, v něm vzklíčilo a vzrostlo slunce žárem, a květy z něho vzpučely. Jich pokora tu zkvetla v ducha pýchu, jenž vzhlížeti chce ku hvězdám, a nadšení, jež u nich plálo v tichu, já rozhořelé v srdci mám! Žár dali mi, jímž srdce jejich vřelo jen v snech a tichých modlitbách, jich darem je, že k nebi zdvihám čelo, jež oni skláněli vždy v prach! I láska k národu a rodné zemi je také jejich odkazem, zda nedoufám též jejich nadějemi a nesním jejich tichým snem? A přijímám jich sladkou víru v Boha, by vedla mne též v životě, cestou, jíž šli, jde zbožně moje noha, mně září světlo v temnotě! 43 Ó pouta tajemná, jež vždy nás víží! Ó spojky duší vznešené! I ratolest, jež pyšně k nebi vzhlíží, snad ví, že vzešla z kořene! A sémě neviditelné, jež vnesl mi do duše van rodných niv, ze stromu přešlo, jejž kdys prací vznesl ku výši plodný otců vliv! Vše, co jim dáno bylo prožítprožít, v mém srdci uloženo tkví, a já chci opatrovat, chránit, množit to drahé rodu dědictví! 44

PŘÍBRAM.
Z dálky již tě pohled můj s láskou vítá, když se zraku zjevuješ za šachtami v tichém snu svém pod Horou Svatou spícíspící, město mých otců! Je mimi, jak bych znala tě v mlhách věků, když jsi k slávě rodilo se v hor stráži, jak bych zřela vyrůstat zdi tvé staré pod rukou předků, kteří dávno zapadli beze stopy, by dál žila práce jich beze jména, až by jednou potomka vděčný pohled uctil ji slzou. A vy, šachty dávno již opuštěné, kde již nikdy kahanec nezasvítí, a kde na dně siré té hloubi temné nezazní: „Zdař Bůh!“ Pro mne stále živé jste v zhaslé slávě, kdy jste stříbro hrdě v svém nitru nesly, kladiv tepem zvučíte ve mdlé době vítězným rytmem. 45 A má duše naslouchá oněm zvukům, pohádku z nich spřádá si minulosti, jimi jako opiem uspává tu v sladký sen smysly. Ve snu onom pokleká jako v chrámu před oltářem, na němž jí prach jen zbývá ze všeho, co bylo kdys pýchou tvojí, město mých otců! A přec dosud klaní se prachu tomu, odlesku té záře, jež doplála již, vítá vše, co ozvěnou sděluje jí tajemství rodu. Vše, co vrhá světlo v tvé mrtvé stíny, a co činí výmluvným ticho věcí, vše, co z prachu život zas nový tvoří proměnou velkou, drahé je jí, protože křísí tě zas z mrákot smrti velikou vlnou lásky, jíž snad i prach předků se zachvěl v zemi, město mých otců! 46

HROBY PŘEDKŮ. (Památce svého děda Kašpara Bosáčka.)
Jdu vyhledat vás v mrtvých zahradězahradě, zapadlé, chudé květy, tak bojácné a skryté v ústraní, však nedotčené léty. Kříž nízký, černý, a krov z břečtanu vásvás, tiché hrobyhroby, zdobí, tam kosti předků tlí, jak v asylu před bouří nové doby. Tam spíte nerušeně v koutku svém bez glorioly slávy a sníte sen, jejž život nedosnil, ó drahé, mrtvé hlavy! Jak jste sese, tiché duše otců mýchmých, těm hrobům podobaly! Tak pokorné a v stínu ukryté se svými ideály. Přec dláždili jste v potu cestu mou a s životem se rvali, by potomci se jím pak vítězně bez boje ubírali. 47 Jdu pozdravit vás srdcem dojatým, ó předků mojich hroby! Jdu uctít slzou vděčnosti váš prach, já, dítě jiné doby! Je posvátnou mi vaše památka, ač jsem vás nepoznala, i život váš – ta sladká pohádka, jež dětství moje hřála. Je posvátnou mi půda hřbitova, kde stlela vaše těla, vždyť připadá mi, že jsem rostlinou, jež z ní též vypučela! Se zbožnou úctou, zrakem zroseným tu stojím v rozjímání, – květ ratolesti vaší poslední, jenž nad vámi se sklání! A je mi, jak bych v hrobů aleji, v hřbitovním stromořadí viděla stíny vaše vstávati a provázet mé mládí. A zdá se mi v té chvíli tajemné, že cítím na své skráni ty ruce, jež mou cestu dláždilydláždily, a jejich požehnání! 48

POHLED ZPĚT.
Jediným pohledem vše obejmout, co v životě ti bylo drahé, jediným skokem zpět se rozběhnout v dny, jež jsou jitřní rosou vlahé! Je ti, jak by kdos pohled přesladký vysílal z dálky, jím tě líbal, a vždy ti třeba je té pohádky, jíž by ses ve sny ukolíbal. Vždy obracíš se, chceš cos zachytit, ač smrt již nemá probuzení, vždy zříš ten přelud před sebou se chvít, jak pozdrav šátku při loučení... 49

SRDCE DÍTĚTE.
O slávě, o kráse jsem v modlitbách svých snila a o štěstí, jak zázračně mi vykvete, však jedním přáním modlitba má vrcholila: „Ó Pane, zachovej mi srdce dítěte!“ A léta přešla – mnoho život dal i vzal mi, vždyť bez trní ni jedna růže nekvete, však zázrakem vždy nezkalené zachoval mi to prosté, věčně lačné srdce dítěte! 50

MÉ MLÁDÍ.
Tou láskou zoufalou tě miluji, mé mládí, jež ví, že jednou navždy ztratí tě, jak memento zří čas, jenž stále k cíli pádí, a západ krvavý již v úsvitě, a v chvílích zápalu dech hrobový ji chladí. Jak pokorná jsi milenka, jež vše mi dala a ničeho si nežádala zpět, mé hořké slzy úsměvem svým omývala a probouzela sladkých snů mých vznět, mé srdce ztrpklé něžně do svých rukou brala. Však vím, že věčně nemůžem tak spolu žíti, že přijde chvíle, jež nás rozdělí, a chvíle ta se musí jednou přiblížiti, by úsměv vzala mi a veselí, ó mládí mé, my musíme se rozloučiti! Jsi květem, jemuž souzeno je opadati, to hlásá vůně tvá a něžný sklon, a já mám viděti tě zvolna umírati, mám v slzách zřít a opěvat tvůj skon, ač vím, že nepřestanu tě již milovati. 51 A s tichou pietou tě pochovám, mé mládí, však rysy tvé si v duši vyryji, tak trvale, že nikdy jich nic nevyhladí, že přes vše budou žít, co pomíjí, tak vřele, zoufale tě miluji, mé mládímládí. 52

KLEKÁNÍ.
Proč srdce náhle chvěje se a tiše vzlyká? Toť klekání jen z venkovského kostelíka. Zvuk tklivý s radostným se v klekání tom střídá, a srdce rozechvěné jemu odpovídá. Zná dobře hudbu tu, zná každý úder zvonu, vždyť ohlasem je jeho vlastních snů a stonů. Je život jeho v ní, to sladké kouzlo ranní, illuse mládí oplakává při klekání. Den, který uplynuluplynul, již nevrátí se zpátky, i v klekání však někdy zvuk ti zazní sladký. Chceš slyšet hudbu tu, jež hudbou tvého mládí, v ní cítíš drahý hlas a ruku, která hladí. Poklekáš náhle, mlčky spínáš svoje dlaně, a zbožně modlíš se zas vespol „Anděl Páně...“ 53 OBSAH: Strana
Věnování5 Otci6 Matce7 Vzpomínky8 Vůně domova11 Vzácná návštěva13 Vraní oko16 Prababička18 Tetě Běle Horské19 Družička20 Modlitbičky22 Sen školačky24 Vánoční vzpomínka27 Loutky29 Staré podobizny32 Dětství34 O prvním polibku36 Šárecký kostelíček38 Domy40 Dědictví rodu42 Příbram45 Hroby předků47 Pohled zpět49 Srdce dítěte50 Mé mládí51 Klekání53
[55]
OD TÉŽE AUTORKY VYŠLO: BOLESTNÉ OBĚTI. Novelly. Nákladem Viléma Doubravy. Praha III-607. HLUBINY ŠTĚSTÍ. Román. Nákladem B. Kočího v Praze. HLASY V PROUDU. Verše. Nákladem Zeyerova fondu při České Akademii cís. Frant. Josefa pro vědy, slovesnost a umění. MISTR BOHUSLAV. Báseň lyricko-epická. Nákladem E. Leschingra v Praze.
Překlady: PAMĚTI MARIE ROLANDOVÉ. Díl prvý a druhý. 23. svazek Levné Osvětové Knihovny Karla Stan. Sokola.
Essaye: ŽIVOT A DÍLO MISTRA FR. BÍLKA.
E: lp; 2007 [56]