DOMY.
Kamenné kostky obrovské na zaprášených boulevardech,
proč stojíte zde v azurové noci? Proč pod vámi lípy
dýchají mdlými vůněmi – ty odsouzené k smrti, zakrsalé, otrávené,
milenky těch lásek roztoužených, jež chvíle svých ohnivých vášní,
nejsladších vášní ve vaší vůni kdys roznítily!
Ó nechci žíti s vámi, ó domy! Je mi, že nežije ve vás
ta bytost, již člověkem zve ta ubohá řeč lidská,
člověkem, který
jde cestou nemocí, bolestí, láskou vždy k smrti,
člověkem, jenž nepatrnou částí je hmoty a času,
jenž svým jen zove
ubohý rozum,
jenž nemá odpovědi, co je štěstí,
to nedostižné,
jenž zná jen porážky, zbytečná vítězství klamná,
jenž zdánlivým je životem, neb žíti nedovede,
jak dobrá matka země
učí jej v moudrosti tiché!
40
Ó domy,
kus lidského šílenství je ve vás, kamenný nerozum světa,
neláska lidská dýše z těch kamenných kostek,
mrtvých a smutných v svém komfortu chladném!
A dveře
se otvírají a zavírají,
řeč démonická města z nich mluví, neb jimi lidé
tak lhostejně přicházejí a odcházejí
a zmírají a rodí se lhostejněji,
a nikdo neusměje
se na ty, již přicházejí, a jich neuvítá
růžových úsměvů kyticemi,
když vcházejí v dům chladný,
jenž není domem žití!
Ó domy,
na cosi jiného myslím v chvíli té, na dům ten bílý a čistý,
jenž dýše lesů vůněmi, prohřát je láskou
nesčetných rodů,
kde vzdechy rozkoší dávných
šeptají, voní,
to stíny mých otců
líbají moje skráně,
resedy kvetou na oknech, oblaka bílá
zírají v jizbu,
a neviditelné teplé ruce
mé čelo hladí,
tichounké znějí kolébavky dětství,
zpívají tiše:
Jsi doma!
41