LOUTKY.
Jsou chvíle, kdy nám vzdálené se blízkým zdává,
kdy v temnu září jasně milých tváří rysy,
a z dálky hovor zaznívá, jenž navždy ztich’,
kdy drama zapomenuté se odehrává
zas v duši, jak se v minulosti hrálo kdysi,
a vstříc se usmívají hlavy zemřelých,
a v chvílích těch, jež vzpomínek jas rozlévá,
též z mrtvých vstáváte, mé družky ze dřeva!
Co jste dnes? Kusy dávno zetlelého cáru
a kostry, které ve prach rozpadly se zpola,
sen, vzpomínka a minulých dnů blahý stín,
však něco přece ve vás nepropadlo zmaru,
jak věčně záhadný ten úsměv Giocondin...
Vždy odboj ve vás je a touha odvěká
životu smát se – děti boha – člověka!
Když z jeho rukou vyšly jste, vy homunkuli,
jenž podle svého obrazu vás hrdě stvořil,
by ruka jeho vládla vám, a jeho hlas
vždy vámi mluvil, vyjadřuje jeho vůli,
jenž v rysy vaše svoje vlastní vášně vnořil
a s vámi o život se dělil, místo, čas,
29
tu jako výsměch, údiv, či snad okrasa
vám v němé tváři zbyla věčná grimasa!
Tajemství života jsem četla z těchto tváří,
a vy jste rozuměly duše mojí řeči,
když tiskla jsem vás k srdci v koutku za scénou,
a bez ohledu na vzhled, oděv, stav a stáří
vždy stejnou všechny zahrnula láskou, péčí,
jak milé poddané, v jichž náruč dřevěnou
jsem uložila dary svoje nejdražší:
sny dětství, jež hlas života vždy zaplaší.
Ó sladká dobo ty, kdy duše moje celá
bloudila po malé té scéně divadélka
a spřádala svůj první o životě sen,
kdy tíhy pozemských pout zcela zapomněla
a šla, kam lákala ji touha její velkávelká,
v říš kouzelnou těch zakletých svých princezen...
Nechť ožije zas illuse ta přesladká,
v níž tehdy život splynul mně i pohádka!
A zase jdu v ty začarované své lesy,
kde dobré víly vedou chrabré smrtelníky,
až objeví se v houšti hrady zakleté,
kde tma a hrůza smrti na paty se věsí,...
chci žíti znovu blahé ony okamžiky,
vždyť v hrudi stále bije srdce dítěte!
A loutky mé, vy věrné jste mi zůstaly,
jak o milost v své bídě byste volaly!
Nuž vracím se k vám, vy, jež v život jste mne vedly
a tichým jasem pohádky jej oblévaly,
30
jak životní mé báje dobrý kouzelník,
dnes, kdy již červánky mé touhy povybledly
a křídla snů mých rozbila se o úskalí,
k vám opět vracím se a šeptám vám svůj dík
v těch chvílích, kdy jas vzpomínek se rozlévá,
vy vstaňte z mrtvých též, mé družky ze dřeva!
31