DRUŽIČKA.

Maryša Šárecká

DRUŽIČKA.
V zrcadle vzhlížím se a ptám, zda jsem dost hezká, ó nedivte se, vždyť jdu za družičku dneska! Přede mnou leží košíček, jenž naplněn je vrchem růžovými listy, ty rozhazovat budu posvátnými místy, až půjdu v řadě družiček! Vše připadá mi poprvé tak zvláštní, nové, i ony bílé moje šaty kašmírové, a výložky jich z atlasu, růměnec radostný mi zaplál v líci hravě, již beru rukou chvějící se nedočkavě umělý vínek do vlasů! Ó vraťte se mimi, blahé pocity té chvíle, kdy opila mne rozkoš dětské kratochvíle, kdy jako malá koketa, tak opojena sebou od hlavy až k patěpatě, s růžemi v rukou, ve vlasech a v bílém šatě jsem vyšla prvně do světa! A to vše tehdy dálo se snad jenom proto – ó jak zníš z minula mi nyní, trpká noto! – bych přišla bez všech kytiček, tak smutně vracejíc se v zašpiněném šatu, jak oplakávat chtěla bych již jeho ztrátuztrátu, a prázdný nesouc košíček! 20 A kolikráte v žití družičkou jsem byla jen proto, bych své květy marně rozesila a špatný našla za to vděk, ó kolikráte smutně jsem se navracela, když o slavnosti květy své jsem rozházela a prázdný nesla košíček! 21

Básně v knize Vůně domova: