SEN ŠKOLAČKY.
(Slečně Filomeně Šmejkalové.)
Vše znovu vidím: tabuli a lavic řadu,
v nich různé zjevy drobných spolužaček,
stupínek, kathedru a milou učitelku,
ať v tváři úsměv má neb lehký mráček,
a já tam mezi všemi osamělá vzadu
v svých blouznivých snech překročuji času délku,
a volně, lehce, jak bych byla motýlemmotýlem,
svá křídla vzpínám – rozlétám se za cílem.
A zastavím se před velikým stromem slávy,
rvu smělou rukou listy vavřínové,
s nimi si hraji, v klín je beru, rozhazuji,
a pak zas, znavena hrou, trhám nové,
bych věnec uvila z nich kol své dětské hlavy,
vždyť nadarmo tu tolik listů, větví bují,
proč nemohla bych náruč si jich natrhat,
je splétat, rozhazovat, s nimi hrát si, hrát!
Ó, ubohá ty dětská duše pošetilá,
což nevidíš, když ruka věnec splítá,
že strom, zkad trháš listy ve sluneční zářizáři,
se také chvěje, vzdychá, bouří zmítá?
24
A krásný věnec slávy, jejž tvá ruka svila,
že bouře se skrání ti strhne a zas zmaří?
A chceš-li s ní se rvát, zas můžeš si jej svít,
tu třeba stále pracovat a zápasit!
Ne, neslyším jí ani nezřím chmurných zjevů
a nechci vědět, jak je drahá sláva,
vždyť ruku vztáhnout jen a list za listem padá
mi z vavřínu v klín tak, že touha hravá
se ukojiti může bez strasti a hněvu
a neznat, co jsou zášť a úklady a zrada.
Znám jenom zeleň věčnou, jaro, slunce jas
a ve snu vzlétám směle nad prostor i čas!
Ty odvážné sny, jichž mám plnou duši celou,
přec jednou projevím; když zamyšlena
sním, píšíc úkol, čím bych chtěla býti,
a přede mnou má cesta vyvolená,
ta cesta, kterou vavřínové lístky stelou,
a po níž musím třeba přes trny vždy jíti...
Ó vím, že nemožno mi jinou vyvolit,
mám odpověď, čím v životě bych chtěla být!
Ten pyšný sen jsem tehdy v papír uložila,
za jeho modlila se vyplnění,
a podnes cítím nadšení tu vlnu velkou,
jež v chvílích opojného zanícení
mé nitro celé tehdy sladce zaplavila
a pohřbít nedala se dravou času délkou,
v mé duši žije vždy ten krásný, dětský sen
a dále bude žít, byť nebyl vyplněn!
25
Je těžko po čase se k němu nevraceti,
když ve vzpomínkách sladkým teplem hřeje
a stále volá zpět i dále jíti velí,
je studánkou, kam často pro naděje
si duše zajde, když chce žaly přeletěti
neb setřásti je, aby rázem dobolely,
zas novou sílu k letu čerpat z oněch chvil,
kdy života cíl poprvé mi zazářil!
26