DĚDICTVÍ RODU.
(Strýci Karlu Bosáčkovi.)
Tak miluji ten malý kousek půdy,
kde stával domek předků mých,
kde hospodařil kdys rod chudý,
kde zněl též otce mého smích.
Cár každý, zažloutlý list z knih mi drahý,
nábytku chatrného kus,
jenž stával kdysi za rodnými prahy,
jejž žehnal rodu genius.
Miluji vše, co po předcích mi zbylo,
ty trosky polorozpadlé,
sen jejich života i rukou dílo,
na cestě stopy zapadlé...
Vždy se slzami do rukou jsem brala
ty jejich staré obrázky,
a hluboce se v tvář jim zadívala,
jak bych jim kladla otázky:
O tom, co od života kdysi chtěli,
a co jim v skouposti své dal,
a jaké touhy v srdcích zahořely,
zač každý z nich kdys bojoval...
42
Jich šat a výraz sám je odpovědí:
jim byla cizí nádhera,
jen prostota a radost z tváří hledí,
že došli šťastně večera...
A chudoba, s níž stále bojovali,
jim v rysech dosud psána tkví,
a přec ti pokorní a chudí, malí
mi velké dali dědictví!
Mé srdce bohaté jest jejich darem,
neb sémě, jež v ně zaseli,
v něm vzklíčilo a vzrostlo slunce žárem,
a květy z něho vzpučely.
Jich pokora tu zkvetla v ducha pýchu,
jenž vzhlížeti chce ku hvězdám,
a nadšení, jež u nich plálo v tichu,
já rozhořelé v srdci mám!
Žár dali mi, jímž srdce jejich vřelo
jen v snech a tichých modlitbách,
jich darem je, že k nebi zdvihám čelo,
jež oni skláněli vždy v prach!
I láska k národu a rodné zemi
je také jejich odkazem,
zda nedoufám též jejich nadějemi
a nesním jejich tichým snem?
A přijímám jich sladkou víru v Boha,
by vedla mne též v životě,
cestou, jíž šli, jde zbožně moje noha,
mně září světlo v temnotě!
43
Ó pouta tajemná, jež vždy nás víží!
Ó spojky duší vznešené!
I ratolest, jež pyšně k nebi vzhlíží,
snad ví, že vzešla z kořene!
A sémě neviditelné, jež vnesl
mi do duše van rodných niv,
ze stromu přešlo, jejž kdys prací vznesl
ku výši plodný otců vliv!
Vše, co jim dáno bylo prožítprožít,
v mém srdci uloženo tkví,
a já chci opatrovat, chránit, množit
to drahé rodu dědictví!
44