VRANÍ OKO.

VRANÍ OKO.
Zda pamatuješ, otče, jak jsme šli kdys lesní cestou převysoko, a na místě si právě usedli, kde vyrůstalo vraní oko. Já myslilamyslila, že borůvky to plod, jenž osvěžil by ústa zpráhlá, a – nerozumné děcko čtyrleté, – jsem ruku po něm chtivě vztáhla. Tys vykřik’ a v čas za ruku mne chyt, když brala jedovaté kvítí, a já pak z leknutí v pláč propukla, jejž nemohl jsi utišiti. Ta příhoda mne znovu napadá, když myslím v tichém rozjímání, jak často na cestě mé životní vyrostlo černé oko vraní! Jsouc srdcem stále děcko čtyrleté, já po něm chtivě vztáhla ruku, však s květem jedovatým urvala jen nové zklamání a muku. 16 Jak často za plod sladký měla jsem to jedovaté vraní oko, a bolest po zklamání zůstala mi v duši tkvíti přehluboko. Vždy na cestě mé osudný rost’ květ, vždy chtěla jsem jej znovu míti, a vždy ten usedavý srdce pláč, jejž nemoh’ nikdo utišiti. A nynínyní, když se vracím v minulost, říkám si, zatínajíc pěstě: ach, kolik ještě oněch vraních ok vyroste na mé pusté cestě! 17