VRANÍ OKO.
Zda pamatuješ, otče, jak jsme šli
kdys lesní cestou převysoko,
a na místě si právě usedli,
kde vyrůstalo vraní oko.
Já myslilamyslila, že borůvky to plod,
jenž osvěžil by ústa zpráhlá,
a – nerozumné děcko čtyrleté, –
jsem ruku po něm chtivě vztáhla.
Tys vykřik’ a v čas za ruku mne chyt,
když brala jedovaté kvítí,
a já pak z leknutí v pláč propukla,
jejž nemohl jsi utišiti.
Ta příhoda mne znovu napadá,
když myslím v tichém rozjímání,
jak často na cestě mé životní
vyrostlo černé oko vraní!
Jsouc srdcem stále děcko čtyrleté,
já po něm chtivě vztáhla ruku,
však s květem jedovatým urvala
jen nové zklamání a muku.
16
Jak často za plod sladký měla jsem
to jedovaté vraní oko,
a bolest po zklamání zůstala
mi v duši tkvíti přehluboko.
Vždy na cestě mé osudný rost’ květ,
vždy chtěla jsem jej znovu míti,
a vždy ten usedavý srdce pláč,
jejž nemoh’ nikdo utišiti.
A nynínyní, když se vracím v minulost,
říkám si, zatínajíc pěstě:
ach, kolik ještě oněch vraních ok
vyroste na mé pusté cestě!
17