HROBY PŘEDKŮ.

HROBY PŘEDKŮ. (Památce svého děda Kašpara Bosáčka.)
Jdu vyhledat vás v mrtvých zahradězahradě, zapadlé, chudé květy, tak bojácné a skryté v ústraní, však nedotčené léty. Kříž nízký, černý, a krov z břečtanu vásvás, tiché hrobyhroby, zdobí, tam kosti předků tlí, jak v asylu před bouří nové doby. Tam spíte nerušeně v koutku svém bez glorioly slávy a sníte sen, jejž život nedosnil, ó drahé, mrtvé hlavy! Jak jste sese, tiché duše otců mýchmých, těm hrobům podobaly! Tak pokorné a v stínu ukryté se svými ideály. Přec dláždili jste v potu cestu mou a s životem se rvali, by potomci se jím pak vítězně bez boje ubírali. 47 Jdu pozdravit vás srdcem dojatým, ó předků mojich hroby! Jdu uctít slzou vděčnosti váš prach, já, dítě jiné doby! Je posvátnou mi vaše památka, ač jsem vás nepoznala, i život váš – ta sladká pohádka, jež dětství moje hřála. Je posvátnou mi půda hřbitova, kde stlela vaše těla, vždyť připadá mi, že jsem rostlinou, jež z ní též vypučela! Se zbožnou úctou, zrakem zroseným tu stojím v rozjímání, – květ ratolesti vaší poslední, jenž nad vámi se sklání! A je mi, jak bych v hrobů aleji, v hřbitovním stromořadí viděla stíny vaše vstávati a provázet mé mládí. A zdá se mi v té chvíli tajemné, že cítím na své skráni ty ruce, jež mou cestu dláždilydláždily, a jejich požehnání! 48