HROBY PŘEDKŮ.
(Památce svého děda Kašpara Bosáčka.)
Jdu vyhledat vás v mrtvých zahradězahradě,
zapadlé, chudé květy,
tak bojácné a skryté v ústraní,
však nedotčené léty.
Kříž nízký, černý, a krov z břečtanu
vásvás, tiché hrobyhroby, zdobí,
tam kosti předků tlí, jak v asylu
před bouří nové doby.
Tam spíte nerušeně v koutku svém
bez glorioly slávy
a sníte sen, jejž život nedosnil,
ó drahé, mrtvé hlavy!
Jak jste sese, tiché duše otců mýchmých,
těm hrobům podobaly!
Tak pokorné a v stínu ukryté
se svými ideály.
Přec dláždili jste v potu cestu mou
a s životem se rvali,
by potomci se jím pak vítězně
bez boje ubírali.
47
Jdu pozdravit vás srdcem dojatým,
ó předků mojich hroby!
Jdu uctít slzou vděčnosti váš prach,
já, dítě jiné doby!
Je posvátnou mi vaše památka,
ač jsem vás nepoznala,
i život váš – ta sladká pohádka,
jež dětství moje hřála.
Je posvátnou mi půda hřbitova,
kde stlela vaše těla,
vždyť připadá mi, že jsem rostlinou,
jež z ní též vypučela!
Se zbožnou úctou, zrakem zroseným
tu stojím v rozjímání, –
květ ratolesti vaší poslední,
jenž nad vámi se sklání!
A je mi, jak bych v hrobů aleji,
v hřbitovním stromořadí
viděla stíny vaše vstávati
a provázet mé mládí.
A zdá se mi v té chvíli tajemné,
že cítím na své skráni
ty ruce, jež mou cestu dláždilydláždily,
a jejich požehnání!
48