MÉ MLÁDÍ.

Maryša Šárecká

MÉ MLÁDÍ.
Tou láskou zoufalou tě miluji, mé mládí, jež ví, že jednou navždy ztratí tě, jak memento zří čas, jenž stále k cíli pádí, a západ krvavý již v úsvitě, a v chvílích zápalu dech hrobový ji chladí. Jak pokorná jsi milenka, jež vše mi dala a ničeho si nežádala zpět, mé hořké slzy úsměvem svým omývala a probouzela sladkých snů mých vznět, mé srdce ztrpklé něžně do svých rukou brala. Však vím, že věčně nemůžem tak spolu žíti, že přijde chvíle, jež nás rozdělí, a chvíle ta se musí jednou přiblížiti, by úsměv vzala mi a veselí, ó mládí mé, my musíme se rozloučiti! Jsi květem, jemuž souzeno je opadati, to hlásá vůně tvá a něžný sklon, a já mám viděti tě zvolna umírati, mám v slzách zřít a opěvat tvůj skon, ač vím, že nepřestanu tě již milovati. 51 A s tichou pietou tě pochovám, mé mládí, však rysy tvé si v duši vyryji, tak trvale, že nikdy jich nic nevyhladí, že přes vše budou žít, co pomíjí, tak vřele, zoufale tě miluji, mé mládímládí. 52