BŘÍZY
Ten měkký lesní kout, jenž nejbujněji vzrost’,
jenž mezi oblohou a zemí sklenul most
ze žlutavého pylu,
kde k tanci veveřicím žluvy zpívají
po větvích borovic, ten zítra zrubají,
vše zchystáno už k dílu.
Jen, že je neděle, to proto ještě dnes
v své síle netknuté tu dýchá mužný les,
nic netuše svou změnu,
ač neodvratnou smrt a teskné mučení,
kam hlédneš, zvěstují už drobná znamení
na prsou čackých kmenů.
Jen břízy, panenky ty štíhlé, z úběli,
na vážných pozadích roj žilek veselý,
ty dnes už umírají;
z trav džbánky vztahují k nim ústa překotně,
v ně stromy zelenou krev cedí robotně,
ještě se usmívají.
A ještě ve větvích se s ptáky pomazlí
a vánkům pro radost, když též v nich uvázly,
hrst lehkých střesou třpytů
se kštice pučící ty ženky divoké,
jak slast jen sváteční by z dálky hluboké
se drala k jejich citu.
Co chvíle, v dálkách těch dav pestrý mihne se,
i dětské jásoty sem větřík zanese,
i trubky pokřik švarný;
při písních dívčích tak jsou břízy zjasněny,
20
že k tanci chtěly by, tím zvukem neseny,
vzrůst podat lepotvárný
a plout, jen plout v těch vlnách ozonu,
i pro hru pastýřskou svou měnit oponu,
ať, kam chce, větřík vane,
i k frašce postavit svá loubí měnivá,
a sama břiz těch krev se zářně usmívá,
když do džbánečků kane.
21