MED
Slast všecku v květech ukrytou po polích, nivách, po lese do úlu včela zanese, je stravou jí i záštitou. Tak divnou látkou je ten med: to tisíc ztuhlých krůpějí a dechů, jež se rozchvějí a už už mizí v širý svět. Pel vyvane i vůně snáz, než květ, jenž sám je míjivý; hmyz neúmorně slídivý přec uchvátí je ještě včas a z prchavého vyrobí tvar zjevnou stálost mající, tvar zlatý, sluncem jiskřící a tkaný v umné ozdoby. Tak, srdce, včelou hromadíš po dlouhý život plachý sen, dech blaha, dřív než rozptýlen, kmit slzy, dřív než skane níž. A z prchavých těch kořistí tkáš duši v chvíli vezdejší, to světlo stále jasnější, čím víc tu v tmách jsme nejisti. 7

PROLÍNÁNÍ
Poslední střecha ulehla za kopec. Bílý jen obláček nad ním kozelce metá, nahoru oceán klasů burácí k ostrovu sosen. Tu konec je světa. Dej mi zapadnout, přírodo, v sebe, jako ta pěšina sama sobě se v obilí ztrácí! Pro oddech přišel jsem, tys tu však, přírodo, v tuhé a překotné práci. Jako selka úsměvem, písničkou mávajíc kolem, nedbajíc, komu a kam, sháníš jen bohatství, které už za měsíc vlnami udeří k stodolám. I mladé borůvčí tisícem rozpjatých dlaní zchvacuje paprsky vytrvale pro kvítky zduřelé, které už do ruda svářejí rosu, třískami světel živíc jim podpal teplejší stále. Jsem v chemické dílně? Hleďmež! Člověk, zboží její, své prvky si polepšit žádá a cítí, jak destiluje v jeho trubicích povzdech, na jeho krev jak zkoumavkou jeho těla si svítí. Matko, tvůj syn jsem! Pro tebe teprv hledat si řeč? Ty líp víš, čeho syn tvůj si žádá. Duše se drobí, nános velikých měst, nervy, žel, prostouplý, se mne padá. Duše se drolí, povolil středověk, jiný zas nános, který tolik radostí kryl. Dětsky se rozběhla duše k starému domovu pravěkých, pohanských sil. 8 Pohanské síly – to nejsou tajemství věčná, ty chtí se dát poznat a člověka hledají, aby z pláňat utvořil štěpy a hodnoty kladné odkrýval zjevně, kde pracují potají. Nauč mě, přírodo, pracovat tak, jak se lopotíš sama, s jasnými smysly, jak bez šaleb jsi nám jich přála, prolínat pravdivě tebe, jak ty nás prolínáš zdravě. Přej nám sebe a plněj se rozvij i z našeho mála! 9

STOPY
Když pomoci bys čekal nejméně, tam stupně prošlapány se hlásí samy srázů po stěně a nad strží, kde proud řve šíleně, most čeká od skal hrany. Plod, který právě nakousl jsi teď, jest s větve tisícleté, a zase, za čím prahla věků šeď, ta k jejich tužbám dána odpověď kýms teď a tobě kvete. Dřív myriady srdcí luštily tvé sny a dojmy krví, než do tvé touhy ti je vložily; v tom bezpečnosti cit je přemilý, že s nimi nejsi prvý. Dost ani nelze vlivům vděčen být! Jen kolem nás ať šumí ten déšť, jenž za stříbrnou každou nit květ získá; ten květ čeká nerozvit a sám si nerozumí. Jdou žitím, smrtí, stopy před námi, kam oči zřít jen mohou, jdou všude, blátem, tmou i hvězdami, šust jejich přešel na svět neznámý. Jít možno pevnou nohou. 10

SYLLOGISMY A VIDMA
Rozum syllogismy střeží, srdce vidma růžová. Oba štěpy zkvetou stěží. Kterému, kdy vposled sněží, osud více zachová? Bdíš-li, obrem jsi, kol kyne Hesperidek sad ti z hvězd, leč, jak vztáhneš dlaň, noc splyne, sen tě v dívčí náruč svine – hle, v tom celý život jest. Snům se bráníš, rozum kvílí plný prudkých nadějí, v bdění zase srdce šílí, přeludů květ ztrácí bílý podle všedních kolejí. 11

PUZZUOLSKÁ SOLFATARA
Puzzuolská solfataro, jakou šepceš vážnou zvěst, divná zemi, u níž tušil kdysi Řím, že blízko jest do podsvětí jedna z cest? Ledku vrstva jako blána jícen její přikrývá, v sirných parách pode kroky dunivě se ozývá hloubka hrozná, ohnivá. Ale vzduch, ten tady hojí a po stěnách úvalu rudne víno, hodné vzbudit v nejcennějším pokálu ještě nad něj pochvalu. Lahodí-li zatančit si v kouři středem soutěsky nad úlisným žití hrobem a nad pekla záblesky doušek zkoušet nebeský, co lze snít, když kmotra Smrtka, chrup tu ceníc žlutavý, dává tušit, že dech její, zdánlivě jen hlodavý, vpravdě hojí, uzdraví? 12 Puzzuolská solfataro, našeptáváš vážnou zvěst, že svět nemá nikde muky, kde nad branou psána jest beznadějnost všechněch cest. 13

PSYCHÉ
Mám křídla jemná, zdali smím se vzhůru vznést, se svěřit jim? Ach, tak bych ráda k zenitu, kde stříbro hoří v blankytu, leč chmurné zjevy pod nohou mi matou mysl nebohou: když křídla pnu, zda zřím to v stín, či divým srázům do hlubin? Mé hnutí střeží temný duch, mne zajal ve svůj čarokruh. Chřtán rozebírá černý hned, když chci se pustit v strmý let... A byť i hrozil na stakrát, chci v strmý let se přece dát, mne nezmate stín šalebný, v svit slunce vzletím velebný! Na opuštěném prachu cest jak malý, hle, můj stín už jest! Jak připjat těká po zemi, já stoupám mezi zářemi. On jihne v bod, on mizí již, ten, jenž mi brát chtěl světel říš! 14

CHCEŠ CENIT SNY?
Na hmoty pád se Galilei díval, a Newton z toho stihl hvězdný vzlet. Kam chce, vlá volně snů i dojmů příval, mdlých prostřed silných nedoceníš hned. 15

VLAŠTOVKA
Klidným proudem tekla valná řeka, jedné, modré barvy do daleka, a jen v středu třpytů zlatá prouha chystala se rozplývati zdlouha. Vlaštovka vtom, toužíc po koupeli, při hladině protkla prostor celý. A tu všude v čáře, kde se kmitla, pohlazená vlna zlatem chytla. Pěvče, našels mistra nečekaně! Zář vzbuď, na čem spočinou ti dlaně; z hlubin všech blesk roste u hladiny, tkni se slovem, zaplesají stíny. 16

LIDSKÁ VÍRA
Ty rybky drobné, jež se uchýlily v tmy jeskyň, zhasily svou jiskru v zraku! Jsi v právu, vědče, hned jsme uvěřili ti bez odmluvy tak a bez rozpaku. A nyní poslyš: Z touhy vzlétnout zrobil si ještěr křídla z duhového peří! Snad by ses proto na výmysl zlobil? Nech tedy těm pouť tvůrčí, kdo si věří. 17

JABLOŇ
Jabloň košatá vyspěla nad došky zčernalé, na chalupníka se dívala uznale, měla ráda i ten tenoučký v poledne dým, jenž procházel střechou jak oběť za život k výšinám šedavým. Byly zde obětí čtyřem počasím ročním všecky snahy té rodiny, otce, matky i dětí v hadrech nejprostší chudiny. Chalupa vše to dost dlouho skrývala před světem, ale sama už přitížit musila ke všem těm obětem starobou, která i jí stále hlodala v zdích a v příliš provlhlých trámovích. A tu se v jabloni míza zčeřila, nad tuto domácnost do šířky větve své spustila, zlíbala zvětralou střechu i od skel rozbitých třpyt, tisícem květů ran tisíc toužila políbit, pelem a vůní a nejprudším bohatstvím citů. Chalupa omdlela v jejím přátelském skrytu, i práce ruch, ač stále do tmy tu prodléval táhle, víc snu se teď podobal, skoro stydliv z té nádhery náhlé. 18

DEMAGOG
Oči maje zachmuřené, kolem chřípí zpurný smích, na své žití nezdařené nejspíš předák zapomene, v troud když hází smolný vích. Nejsem šťasten, nebuď taky! Lze jen vzpourou zdusit lež, zcela smažeš její znaky jen, když v podkop vsadíš páky, zřítíš svět, ať sebe též! Nemni, druhu, však, že není mnou též laskán štěstí sen; leč jen z bouří, na plameni duhu zkuješ, vzduch jež změní, naši bránu v lepší den. Toť ten fábor, jehož ždáme, do krvava rudě vzplál, vlajek jiných dost už máme, národ už nás neoklame... a tak dále, a tak dál. Ze záští druh musí druhu vlajky srdcí, rodů rvát. Zatím život svou má stuhu, ze všech možných barev duhu lásky rozpne jedenkrát. (Z r. 1904.)
19

BŘÍZY
Ten měkký lesní kout, jenž nejbujněji vzrost’, jenž mezi oblohou a zemí sklenul most ze žlutavého pylu, kde k tanci veveřicím žluvy zpívají po větvích borovic, ten zítra zrubají, vše zchystáno už k dílu. Jen, že je neděle, to proto ještě dnes v své síle netknuté tu dýchá mužný les, nic netuše svou změnu, ač neodvratnou smrt a teskné mučení, kam hlédneš, zvěstují už drobná znamení na prsou čackých kmenů. Jen břízy, panenky ty štíhlé, z úběli, na vážných pozadích roj žilek veselý, ty dnes už umírají; z trav džbánky vztahují k nim ústa překotně, v ně stromy zelenou krev cedí robotně, ještě se usmívají. A ještě ve větvích se s ptáky pomazlí a vánkům pro radost, když též v nich uvázly, hrst lehkých střesou třpytů se kštice pučící ty ženky divoké, jak slast jen sváteční by z dálky hluboké se drala k jejich citu. Co chvíle, v dálkách těch dav pestrý mihne se, i dětské jásoty sem větřík zanese, i trubky pokřik švarný; při písních dívčích tak jsou břízy zjasněny, 20 že k tanci chtěly by, tím zvukem neseny, vzrůst podat lepotvárný a plout, jen plout v těch vlnách ozonu, i pro hru pastýřskou svou měnit oponu, ať, kam chce, větřík vane, i k frašce postavit svá loubí měnivá, a sama břiz těch krev se zářně usmívá, když do džbánečků kane. 21

UHLÍŘI
Bylo jich pět a celičkou noc pálili milíře na stráni v boru; k úplňku patero hvězd se blyštělo na obzoru. Pět párů očí hlídalo v drnech plaménky modravé, celých pět hodin šumělo v sosnoví nokturno zdlouhavé. A pak si mlha česala větvemi husté své vlasy bílé, jen jeden byl rusý v nich pramen od kouře uhlířské chasy. A to už milíře potuchly, slunečno vzrostlo až milo, z přízraků nočních trošičku temnot jen v palčivých očích zbylo. Uhlířům svítí k domovu se svahů červánkem růžových na miliony svíčiček jarních výhonků smrčkových. 22

ZAPOMENUTÁ
Nekvete a ani nikdy nevykvetla. Nevybylo na ni dosti světla. Od všech časů byla lupení jen prosté, jehož mezi travou dosti všude roste. Upravuje měkčí cestu lidem, po níž oni s klidem chodí jinam, nemyslíce na ni. S odevzdaností tak prostou zvyklá je, že na zvuk jeden odpoví i druhý vedle, na mysl jí nepřipadne ani, že i pro ni na rtech lidských slova rostou. Jakou tajnou muku působí jí odpověď, když tak těžko mění slov svých drobnou měď za zvonivé stříbro cizích zvuků! Když své tělo v lože vkládá k odpočinku, vždy se všecka zhroutí, a to k dlani dlaň si tiskne ráda, nemajíc tu v světě,světě koho jimi obejmouti. 23

LOĎ V JEZEŘE
Loď s plachtou bílou trhá pyšně v šíř zlatou přízi vodních pěn; tam loutna výskla sotva slyšně, neb tón hned vlnou umlčen, a dřív, než zhlédnout ještě bylo blíž u kormidla dvojí stín, přes vodní klín se celé vidmo oddálilo. A teď už jenom bod je bílý ten plachty trojhran titěrný; spíš nápadno, jak racek pílí přes vodstva rozkmit nádherný, spíš hvězdou, kterou střikne pěna, když na houpačce blankytné se překmitne, je ostražitost přivábena. Pryč od všech zraků unášeni, svou sloku lásky čtou ti tam, co literka, se v duhu mění, co verš, svůj v slunci smáčí plam, a čtou tak lačně, jako zchytra své pokladnice zkoumá jas jen v noční čas, kdo oň se bojí z plna nitra. 24 Sám všechen svět, kde smysly slábnou hrou sfér, tou vůní, zářemi, když pyšní se být vazbou vábnou a zlatou sponou při zemi té jejich knize v nebi sněné, jen vazbou, která sama již je zázrak spíš, čím teprv čtení rozečtené! 25

MOŘE V BOUŘI
Pryč z jeskyň prchly nymfy polekaně, dnes oceán tam rváče poslal na ně, že unylý zpěv už mu nelahodil a že moc jeho dlouho umdlévala, až každá malá rybka s ní si hrála a triton div mu trojzub nezahodil. Hned věnce s čela, jež tam řasy pletly, že dětinné jsou, paže jeho smetly, vším podrážděn byl, co mu kmitlo v cestu. Na břeh se rozběh’, ba i v město kvapí, do samých ulic vrhá těžké slapy pěn překotných, vždy hotov k zlému trestu. Je vidět vojska v ocelové zbroji, před každým plukem prapory se rojí zas nových pěn, jež jezdci mocně tyčí; ti předhánějí tak jek vlnobití, až přepadnuvše, v propasti se řítí, leč jejich šípy vzduchem pevně fičí. Za těmi davy šakali a supi se mezi mračna z horké mědi kupí; krk jejich rudý, jazyky a tlamy se předstihují, do tenka se dlouží, co ohony se nad hlavami plouží; a do útoku též řvou dravci sami. Po výspách bašta stržena se vzdává, už už své kvádry s břehů sesypává, leč řetěz ještě utažen tam chřestí, sic z křemelů jen, odráží zbraň zhouby, 26 že vsled jen slina třísní ulic loubí, a tichým oknům neumí vzít štěstí. Tu nade město, zamlkle jež dýše, nad střechy k sobě přikrčené tiše jak soudce vyšlo slunce mraků prouhou a tam, kde vítr v štíty jal se tlouci, své položilo na ně ruce skvoucí a konejší je přítomností pouhou. Pak chápe a už úsměv neodnímá ni moři víc, neb ono vzdorem hřímá, leč vzdor též ctí, rve kořist, leč i přeje, syn divoch to, leč v srdci obraz denní tak čistě chová, že líp možno není. Tož třpyt i naň, ač podmračen, se směje. 27

IDYLLA OD JEZERA NEMI
Par nočních spěch už po albánských svazích vál z příkré hloubky, míjel vodstva tůni, leč piniový háj stál v pevných tazích při nízkém, sirném pruhu od výsluní. Květ agav obří taky čněl v tom pasu a ukazoval prstem, kudy proudí vzduch teplý, a kde měsíc v matném jasu od večernice první úsměv loudí. To byla chvíle, kdy hlas denní střídá se s nočním, kdy se oba pozorují, ten začít nechce, onen ještě zvídá, zda ve všech srdcích vzpomínky naň bují. V tu dobu sličná učitelka vedla roj pestrých dívek cestou nad jezerem; zrak její též jak jezerní tůň zšedlá kýs jícen sopky utlumil svým šerem, a ptá se, nač ty mlčení jsou chvíle, ty ustavičně k smrti konejšící, když jenom chtít, a oheň šleh’ by v síle, zář krásnější nad samu večernici. Jí zatím děti zpívat chtěly k citu. Přes dvacet dívek čítal zástup celý, na božské Hory připomínaly tu, když učitelku v tanci obtáčely. 28 Jich nevnímá, jen stojí shovívavá a všecky Hory jsou jí malicherné, zpěv nepějí, jak jí se o něm zdává, když přimhuřuje oči leskle černé. 29

SVĚTLO V MÉM OKNĚ
Plá okna záblesk v ulici; zda udrobil se měsíci? Ne, po okenních tabulích to vstříc mé ženy stín se mih’. Stín skutečný, ne planý tak, jak v luně kovářův ten znak, on buší vpravdě v srdci svém, zda jdu a zda už blízko jsem. Zdráv, stíne, útlý kováři, tvá ručka los mi utváří. Mne zhlédla, mnoho pozdravů mé loďce kyne k přístavu. Zdroj míru! Přikleknouti smím, dá strastem za dne vířivým hloub na dno měkce zapadat, výš leknínům se rozkládat. Tak srnci neplá ve tmách brod, jak okno mé mi svítí vhod, tůň zdraví v horách ztajená, v mých zdech zpěv můj i ozvěna. 30

SIESTA
Hleď, poledne s vší vášní svého světla teď schýlilo se k nám, pod třpytem vším se chvěje vzduch a voní niva zkvetlá. Pták, plavec vzdušin, v habroví si zdřím’, kde laňka též si hoví pod křovím, i zlatokřídlé mouchy v květě hlohů, i tůň, jež oko mhouříc u skal rohu, mdle ovívá se buků větvovím. Zde útulek, má milá, nám též nechal mech sametový; v snaze dovedné co podušek sem v stíny složit spěchal! Zde oddychneme, jas nás nezhlédne, zde zulíbám tvé rtíky nezbedné, jen aspoň tváří, která mocně hárá, mě zacloň! Marno vše, již, dítě jara, i z tebe sálá žhoucí poledne. 31

KAPRADÍ
Jen jednu noc a pokradí prý kvete čárné kapradí, kdy, marně ptám se bláhový, les o tom nic mi nepoví. I mním: Kdy mohlo by to být? To s jarem, kdy se rodí svit a zmohutní, že musí kvést i skála, třeba mrtva jest. Čas tady: pestří každá mez a světlý je i v temnu les, s všech větví květů kaskady se řinou přes plot zahrady. Teď, milá má, náš čas je, věř, i úplněk nám svítí v šeř. Tu ještě radost, ještě tu: dech nový v tajném rozkvětu! Dlaň, která láskou chvěje se, ten kvítek jistě přinese, květ jedné noci před námi a jediný nám neznámý... 32

HLUK MĚST (Dojem z Londýna r. 1912.)
Hluk velkých měst po dlažbách, kolejích a mostech, hluk kopyt, ventilů, až proniká to v kostech, hluk vozů, hrkajících v změti všemi směry, i hluk ten šelestivý ode spěchu davů – hle, vlna lidské práce u nejvyšších splavů se bije a hned klidně stéká v příval šerý. Jak stavidla se chvějí domy proudy všemi, leč od hemžení z nitra hýbají i zemí ty domy trpělivé, silné, tvrdé, vzdorné, ty zapředené hustě mezi sítě drátů, v nichž jako mozkem víří dojmy v stejném chvatu, a v jejichž harfy nadto bijí vichry sporné. Na loktech slunce hřátá oblaka, ta čistá, se děsí mraku města, jenž se zvednout chystá, a s věžemi si hraje na štít z kůže s hřeby; to odtud slunci, když se v západ uzavírá, vlá vzdorný pozdrav ohňů, jenž tmu s mlh všech stírá a jak tvor elektrický z mořských vod se šklebí. Hle, celý tento svět, tak zvláštní v tváři země, hned zas jak matná hvězda v dálných rovin temně, již nezhasí ni věky, naopak, jež jasní, ten svět je z krve, z nervů opravdově složen, tep srdcí slyšíš v něm a každý záchvěv, zmnožen, v něm rozrůstá se hrdost, zdraví na něm krásní. Ne živoucím jen davem osvěžuje krásu ten kouzelník, on zná všech, kdož to vidí, k žasu i mrtvé přinucovat, by mu k službám stáli: 33 on jejich šperkem nejdražším své zdobí řízy a v odiv staví, třeba prostřed vřavy cizí, hrou fiál, barev na sklech, snící katedrály. Vto zpívá drsný refrén revolučních zpěvů a dobu, jež se opožďuje, mrská v hněvu, potají přitěžuje stonu udeptaných, ni těm, kdož duchem hluk ten hrdě přezírají, svých spárů na čas delší nikdy neutají, je obáván již z hrůz jen ve snách našeptaných. Toť hvězda zatracenců, řekneš a jsi v právu; toť hvězda vyvolenců, díš a cítíš slávu, jak zvedá prsa všechněch, kdož tu žijí spolu. Je v hříchu míň tu viny, dílo víc tu strastné; když vavřín zásluhám sem nesou nivy šťastné, oč chápou víc, než dívky, z přísných vědců bolu? Hluk zde je těžké víno: palčivé sny vnuká a přitom nervem v lebi bolestivě cuká. Však, čině tak, on přes to s řádem ve shodě je, jenž všemu míru vládne, a lze záviděti všem, nechať jsou tu šťastni, neb ať nazmar letí, jsou vyvýšeni dojmy obrovského děje. 34

PARALLELA
Už Říman porážel, pak Seveřanů vztek po horské Rhaetii ten malý nárůdek, jenž posud v několik se těsná údolí; tam v ložích skalnatých vod šumem hlaholí Rýn mladý, kpředu dští své proudy bouřlivé, jimž otec ledovec v mlh výši hrozivé. Sem národ zašel až před slotou časů všech, by sídla postavil nad močál, sráz a mech; do oken nizoučkých a k černým trámovím se limba naklání, svým těžkým větvovím sníh v zimě zachytá nad jasem z drobných skel se němě kladoucím ven přes závějí běl. Když patřil jsem v ten kraj, mne nehovorný muž, jenž zájem cizince v mých očích déle už byl tiše sledoval, děl, míře prstem tam, kde tulila se víska k skalním hlubinám: „Nad tamtu vesnici se skála překlání; už mnoho zasutých je domů pod strání, vždy s táním na jaře se řítí hory díl, až zajde víska, tak i člověk, jenž tu žil.“ Já spatřil ssutiny a prorvy ve skále, i to jsem znamenal, žeť vskutku namále, a stěna ohromná se z oblak zhroutí níž na domky titěrné i věže třpytný kříž, na celou životem zde vroucí dědinu, zkad bučel skot a kouř se točil z komínů. Dím: „Pročpak nevyjde lid z děsných končin těch, kde není možno už mít úsměv na ústech?“ A horal vydechl: „Svůj neopustí dům.“ To vyřkl hrdě tak, ba vzdor svým vnutil rtům. 35 A zřel jsem sedláky, jak sekou po lukách; jak jinde, klidný též jest jejich ruky vzmach, jen málomluvni jsou, jak ten, kdo hotov jest sám spíše naslouchat, an očekává zvěst. A vidím ženy ty, jež, jako jinde kdes, též své si pracují tak zítra, jako dnes, však zvykem od práce se někdy zvedají, by oknem pohledly, a jenom potají, na skálu nad nimi, jak tvar má rozklaný, a v strži klidně zda spí všecky balvany. A sním též o dětech, jak zvláštním slovem svým, jež zatarasilo se jen tím pohořím před řečmi Evropy, si šepcí tajemně na ssutinách, jež kol se drží vzájemně, těch jména, kdož v nich bez pohřbu se skrývají, a, hrom když krajem řve, na živé kývají. A přece rody ty svůj neopustí práh, leč jak ta protěž dál se krčí po horách. Co ve vlaku jsem vyprávěl to sousedu, na české pomezí vlak dospěl kposledu, do prostor nádražních nám bylo sestoupit. Ký hluk zde zaslýchám a v směsi jaký lid? Ó, rodná mluvo má, zas tebe zaslech’ jsem! Už nad pohraničním až tady kamenem? Žel! Celý tento dav se pachtil s tlumoky; zněl k hnusu stydlivě hlas mužů hluboký a ženy slzely; a dětem zdál se být, jak tupě zíraly, už chlazen v duši cit. Zkad, lidé, vyšli jste? Od bujných poříčí, je cizák skupuje, kde závod vytyčí, vše činit hotov jsa, by ovlád’ nový ráj. A vy kam jdete tu? Ten někam za Dunaj, a ti až za moře do cizí končiny, pryč, jenom když jdou pryč ze zhořklé otčiny. 36 Zda, vlasti ubohá, se s výšin kácí v dol nad tebou nebe již, že hbitě všade kol pryč lid tvůj pospíchá, se v služby dávaje, kde nečekají jej, že touží do kraje, jejž neosadí, a kde bude krvácet ne pro svůj vlastní lán, pro ženu, dětí květ, leč žena, dítě, on, pro statek cizáka, jenž nezná jeho řeč, se štítí nuzáka? Ó, kdybys tvrdší chléb, jejž jídat budeš tam, jíst uměl v domě svém a zachoval si plam cti, která jedna jen je v světě širokém, a kterou odkládáš, když volíš cizí zem, co rodná, rodičů tvých krví kypřená, tvým vrahům k užitku se ladně zelená, za špatnou veselost neb pro lenosti vřed tak levně vydána, jak nekoupí se zpět! Ó, pýcho horala, jenž vzdor svým vnutil rtům, když pevnost naznačil, svůj neopouštět dům! A on má chudý kraj, kraj hrůzy v chladu skal, my zase žírný luh až v zeleň chlumů vdál, my všecko bohatství tu v starém domě svém, a co se hroutí zde? Zde my, ne naše zem. 37

O CIZÍM JÁSOTU (V Lyoně r. 1909.)
Chci vděčně slavit náhodu, kdy v zář tu, v pravou svobodu, jsem ze stínů se postavil a mladým vznětem pozdravil čest zachovanou národu. To kvasem vína perlila tam z davů hrdost spanilá ve vlasti silné proti všem, že zbožně klek’ jsem na tu zem, ač mou vlast tato nebyla. Tam prapor kynul, družný tak, mi rudě, bíle, modře v zrak a také v štítě jako krev se stříbrný stkvěl pyšný lev, leč – lyonský, víc šťastný znak. Po stopách slavných pamětí za předky zpátky v zásvětí zval čtrnáctý zas červenec a večer jásal mořem svěc z všech oken v nebes klenutí. Jen krásou citů rozčilen jsem spolu snil tam cizí sen, pil cizí hrdost na rtech svých, až prostřed lidí svobodných jsem též se mnil být svoboden. 38 Zrak překypoval zrosený před pravým darem štěstěny, co jásot hřměl dál k obzoru, jsa žehnán kyvem praporů, jež musí zůstat uctěny. Ó, srdcí hrdých čistý plam! Já dvakrát šťasten byl jsem tam, kde znali krom své hrdosti též v srdci zákmit něžnosti pro tu vlast, z níž jsem přišel sám. Ba rozhodla ta malá věc, že šťastný kdesi cizinec mou netupil, ni nessál zem, že ráčil vlídný být k nám všem, ač lichotil tím pouze přec. Tou plevou musí zavděk vzít lid porobený, nesvůj lid, i slůvkem, nic jež nestojí, jen když nám nechá v pokoji zle zraněný, teď spící cit. Co do takých je přízně pout před svazkem tnoucím dějin proud, když může bratru mocnému brat mocný k stisku věrnému dlaň dlaní taktéž silnou spnout? Jak dravec, jenž krev lidskou zřel, tu cizí čest jsem okoušel tak, jak je k jiným pravdiva, jak nepoznám ji za živa zde, kde mi svět ji odepřel. 39 A křik svůj mezi davem tam teď nemocný v svém srdci mám, a slast, jež čivy prošla mi, je jako přelud neznámý, za nímž teď doma lkám a lkám. 40

VZPOMÍNKOU NA CETYNI (R. 1913.)
V paměti své vidím jasně dosud ulici tu dlouhou v Cetyni, výš nad Jadranem vyzdviženou skalou pouhou, že jen se srdcem lze orlím cítiti se doma tady. To byl dojem prvý. Druhý – touha, závist dohromady. Když i Vídeň moslim tísnil, volna byla Černá Hora! Po svízelích u skal těchto okřávala slávy zora, posestrima dobrá Víla junáku se zaslíbila, studánky mu ukázala, z nichž se pije moc i síla. Svůj tím stál, když my jsme klesli na všech našich nivách žírných, s věncem hor svých mizejíce v naší hanby vlnách vírných. Trval, trvá a dnes letí, byť i proti nám tak malý, dál, než můžem’ domysliti: v záblesk moci dokonalý! Za vše rány, jež jsi snášel z ruky vrahů v blesku změti, čeho přát ti, sokolíku, když se ti tu hrdě letí? Trpěls, přetrpěls a budeš na své jízvy pyšen znovu, máš je všecky z bojů slavných, ještě žádnou od okovů. 41

VZPOMEŇTE!
Kdež pak jste, mládenci, co jste se dívali nazpátky na rodný luh? Oklikou za skály koníci klusali, truchlivě podkůvky zněly nám v sluch! Sluncem se stříbřila mizivá úbočí, známá vám každičká mez; tu slzy od očí kapaly v klokočí: domove, jaký jsi žádoucí dnes! Brázdy se posavad černají pod svahy, jak jste je rozorali. Zdráv buď kraj předrahý! Nešetřte námahy vy teď, kdož doma jste setrvali! Až zas tu vyroste zelené obilí, z nás, kdož ví, co bude již? Vy, naši rozmilí, kdož jste nás pozbyli, na vše, čím žili jsme, myslete spíš! A že jsme orali, sívali společně, až vzejde ke sklizni čas, vzpomeňte bezděčně všeho, v co bezpečně věříme a co má odměnit nás! 45

TO NADĚJE NAŠE
Snad zlobě zdaří se i rozdrtiti zemi, až na kořen ji zmrtvit se životy všemi, a snad i slunce v dým se lehko měnit bude, jen svědomí všem zlobám kvůli neoněmí, svou dobrou, starou notu do věčnosti hude! Té naději se člověk v žalostech svých vzdává: jen komu sláva patří, toho bude sláva, a hanba zbude posléz přece vždy jen zlobě. To naděj naše; možná, pýřím polétává, však i to pýří nosí zdravé zrnko v sobě. A byť to zrnko sto let bylo vichry štváno, však jednou rozední se přívětivé ráno a zrnko ošlehané přes všech bouří snahy v svou líchu lehne, kde mu potom bude přáno, a rozroste se přese všecky lidské dráhy. 46

ZAČAROVANÝ KRUH
Věříš, že se k předu derem a že příští světlé bude? Kroužíš ve víru tak šerémšerém. Být či nebýt – zní ti všude. Země, člunek tkalcův, stejné ellipsy své opisuje; co zříš přes ně, sny jsou přejné, z dráhy nesmíš, dni když hřejné selhaly a mráz jen duje. Nejblíže je rájům stálým v jihu ptactvo přeletavé, ale samo mračnem, skalím zvedá křídla k chladným dálím; krev ceď, srdce nedočkavé. Odvždy hnízdo, byť i v jihu, čistou rosu chvilku pilo, pozděj plíseň a svou tíhu; nutno ujíti jí v mihu. Kam? Vždy zpět. To světů dílo! Jako dech, tak střídáš snahy, získáš, ztrácíš; není zbytí v překotu přes tytéž dráhy, kde je úzko tomu záhy, kdo již svým se v světě cítí. 47

K DOBRU
Samotným dobrem nelze být živu, na bedra nalož jsisi hříchů svých díl: hladovíš dřív, než jsi získal svou skývu, neb jsi ji jinému odkrojil. Buďtež jako hadové lstivi... nejinak, nežli že zdřímne si ctnost; beztak i kdyby konala divy, vždycky ji na muky odsoudí zlost. Poddá se člověk zlu, jež ho moří, mlčí a trpí, kde křičet by měl, červeň studu mu v svědomí hoří, plíseň rozžírá mužnosti pel. Hrdost a volnost! Krmě to chutno nejvíc je těm, kdo souzeni k tmám, ale z nich tomu je nad všecky smutno, kdo si v svou krmi má naplíti sám. Často si nevíme ve světě rady: je ještě nebe neb dobro kdes? A tu pak tušíme, že jest nám tady blížit se k dobru i bez nebes. 48

IRONIE
Říkají, že po všech strastech blaženost nás čeká; cestou opačnou jde zcela osud u člověka: on se nejdřív děckem směje v doby zrůžovělé, teprv pozděj k jeho růžím starost ostny stele. A již tak smích nedaří se, leda v zapomnění, veselá tvář si tak leckdy sebou jista není. Na svém líci nejspíš masky komické zná cenu, tragickou kdo škrabošku má z vrásek vykrájenu. A kdo se i žele dobral jako slastí kdysi, ironií každý doušek opatrně mísí. Ironie, neduživých berla, krok jim vznese, zdravým nápěv pikantní, s nímž lehčej cestuje se. Však že, kdybych já byl bohem, nade vší svou prací zasmál bych se naposledy s trpkou resignací: nemůže žít člověk přece, kde by boha zbili! Z prachu duše vyrobiti nad lidské je síly, leč nám přes to přese všecko přec i to se daří, protože nám ironie klí k té práci vaří. Protože má stejnou pravdu, kdo si život chválí, jako ten, kdo koráby své za sebou už pálí. Dobro, zlo – vše vedle sebe, tůň jich nerozdělí, jinak údy zlámané by všichni svatí měli. Dobré jest, že na té zemi život cos též platí, ale až ta země zajde, čeho litovati? Rozkoší jest před sebou cíl věčný míti vždycky, abys však jej viděl ostře, hleď naň ironicky... 49

TRPKÉ SLOKY
Nikdy až dolů ke dnu moře se nerozpění, žena i dno svého srdce podryje v rozběsnění; do výše oceán o hvězdy nikterak neudeří, muž strhne muži poslední hvězdy, na které věří. A to všecko člověk, jenž dneska je tady a zítra kdes. Nesmrtelnost by pod jho si spřáhl i pro svůj běs, kde sama věčnost v svém lůně má hvězdy jen dočasné! V popelu vychladlém jed jest, jenž poslední uhasne. 53

BLÁTO
Přiletělo bláto z cesty: ejhle, dar, jejž vztek ti skýtá... Zhanoben, ty nevíš ani, že tě opatřili zbraní pro tu moc, jež v blátě skryta. Holé ruce jako žebrák měl jsi dřív, teď stav se mění: prsť si získal, do níž vsety budou nejkrašší zde květy: poznání – a odpuštění. 54

PŘEDTUCHY
Předtuchy, droboučcí tažní ti ptáci, lomcují duší, už jen se vznést, zdá se jim o krásných slunečních říších na konci dalekých, zámořských cest. Domovů těch, kde posavad váznou, nic už je nevábí zvšednělé pohodlí, vším svým pomyslem jsou už občany vysněných končin, pro něž se rozhodly. Nic už je neváže na tyto obzory, do kterých vtěsnaly první svůj vzlet, jakmile víc v sobě možností shledaly, nežli jich třeba je pro tento svět. Není v tom smyslu, aby u hnízda, v kterém se líhly, meškaly dál, samo si už jim hnízdem být nepřeje, když mu čas jeho účelnost vzal. Kterak už jinak zde dojímá život, jeho supot i pokřik i vzdech, kterak už jinak se vydává mince platná jediné v územích těch, kterak jinak už lahodí víno v přístavní krčmě, kde končí břeh, kterak jinak zní odevšad novinky, když zcela jinam tvůj míří spěch! Můžeš ještě někomu honem beztrestně nastrojit kousek zlý, ale tím člověk jen znesváří sobě vytržení, v němž nejraděj dlí; 55 můžeš ještě zasáhnout do vřavy, kde jde o čest nejčistší snad, újma tě žádná už nemůže udeptat, leč už ni o zisk tu nebudeš dbát. 56

KVĚT V KAMENÍ
Jak jsi se, květe můj, vzal v tom kamení? Těch pustin dokola něha tvá nezmění! K smrti až je mi líto tvých úporných kořenů, nadějí nevěrných v snaživém pupenu. Popatř jen: jsem tu tak docela sám, bohatství všecko ve vzdušných přeludech mám. A když je trávíš se mnou, doufáš v ně silněji; proč jsi jen svěřila skále svěží svou naději? Nadejde noc má i tobě, zchlípíš křehký svůj květ pod tíhou slz, až nedají více se udržet. Ještě však neustanu mysliti na úsvit, pro tebe, třeba už nakrátko, chtěl bych přece jej mít! Můj první pohled je k tobě, co ty všemu říkáš jen: nejspíš tvůj rozkvět mi udá předzvěst na krásný den. 57

BEZDĚTNÍ
My dětí nemáme a už jsme oba šedí, dech dětský – neznámé nám ovzduší; hle, na duši nám proto chmura sedí. Jen lehce naděje nám o práh zavadila. Kam věčnost zavěje ten útlý pýr, v němž pro náš mír už duše nová žila? Když po druhé jen tak zas naměřil nám osud, i pěst i hněvný zrak jsem k nebi slal, pak spolykal svůj stesk; a tak je dosud. Kam stačí hněvná pěst a modlitba kam vsáhne? A přec jen dosíc’ hvězd a pro svůj los tam zvrátit cos, jen po tom člověk prahne. Když řičel války třesk, tam náš hoch byl by býval... tím klamali jsme stesk: snad před zraky nám boláky by léta býval zhníval... 58 Zda tento život přát a chválit může dětem, kdo má své děti rád, a může klid si s sebou vzít, když loučí se s tím světem? Snad pro cár z vojáka bys byla zašla mdlobou, a tak nás oblaka jen přelétla... Ač bez světla, je smírná pouť nás obou. A přec v té obraně červ svéhlavý zle hrýže! To není to! Zřím po straně ten světa rej a každý děj k mé touze stoupá blíže. Ne, ne, my prohráli! Ne, stejno tak to není, i ať los nestálý a trampota je života kvas, obsah, zakončení. I ať je prázdným snem zde třeba pouť ta všecka, přec po ní jinak jdem, když před námi hrá duhami dál kpředu touha dětská! 59 Co teď? Kdo v smrti mrak z nás prvý vstoupí, tomu ten druhý zamkne zrak rtů pocely a rozchvělý ho vyprovodí z domu. Kdo zbude však, ať skon má náhlý, nenadálý, než přijde chlad a shon, jenž odírá a odpírá i těm sen, kdo už spali! Co horší, chtěl bych sám vzít za tebe, má ženo,ženo. Ó, chvílí toutéž nám kéž k odletu pryč od světů by bylo poslouženo! 60

NAŠE VÍTĚZSTVÍ
Co je tu štěstí ve světě skryto! Pravého dojdeš jen po boji zlém; o plodu hebkém, je to tak líto, přesvědčíš se už mozolem. Sám jsi byl, tmy když tě v srdce šly klovat, zář tvou však rozezná mnohý už lid, snad i ty sám, leč ji pozorovat, tolik už pokdy nebudeš mít. 61

POKOJNÉ SVĚTLO
Pokojné světlo v okně, pokojný dům, kdo vchází, kráčí vstříc srdci a rtům. Kdo dobrý, už před prahem tuší, že vítán je v závětří tichém šetrné účasti blaživým smíchem, jenž za duši podává duši. Pokojné světlo – majáček na modré zátoce, na pohled skoro nic, a jaký to div! Co dálek je nutno mít za sebou dřív, jak vichry je třeba být ošlehán divoce, než srozumíš slůvku: tady mě máš! a dechu, jímž dech se zajikne náš! Taková světla posavad planou, leč sama, tak sama a vždycky tak stranou, k nim přichází člověk pěšinou nešlapanou; když dojde, už by se nevracel víc, jen zůstat chce, už si nepřeje nic, je hotov s dalekým přáním, jen to chce, aby ty cesty, jež ho sem přivedly, modrem dálek co nejrychlej’ vybledly a aby honem zarostly za ním. 62

ZPĚV VÁNOČNÍ
Zvonem svých bušících srdcí tě horoucně vítáme, nově se rodící plameni, rukojmí života, přijď k nám, únavy ledová tříšť ať se rozláme, tisíci naděje křídly se rozduje tesknota! Touhy v nás, beránci, dřímají ve tmách a bez vláhy, popřej nám, nechať je vedeme na luhy úrodné. Svět je-li bez třpytu, kde nabrat k životu odvahy? Úspěchy netěší, jsou-li jen dočasné, náhodné. Příslibe štěstí, navrať zas fialek dech, laskání pramenů, kukaček po stráních ohlasy pastýřům, kdož volí berlu si ze zbraní všech, hrdinům, kteří svůj zápas s brázdami zápasí! Semena čekají v nevzhledných slupinách svých, skrývají úkoj, útěchu, radost a zázraky; čí pak by byl spíš nade vším nebeský smích, čí pak by byl spíš, než nadějí, pokrytých oblaky? Sestup již, rozkoši! Svícemi zaplály hustými všecičky zraky, jež v tento život jsi zavedla, aby se nebraly temnem a místy pustými, ale aby z nich duše do jasna prohlédla. 63 OBSAH:
I. Med7 Prolínání8 Stopy10 Syllogismy a vidma11 Puzzuolská solfatara12 Psyché14 Chceš cenit sny?15 Vlaštovka16 Lidská víra17 Jabloň18 Demagog19 Břízy20 Uhlíři22 Zapomenutá23 Loď v jezeře24 Moře v bouři26 Idylla od jezera Nemi28 Světlo v mém okně30 Siesta31 Kapradí32 Hluk města33 Parallela35 O cizím jásotu38 Vzpomínkou na Cetyni41 [65] II. Vzpomeňte45 To naděje naše46 Začarovaný kruh47 K dobru48 Ironie49
III. Trpké sloky53 Bláto54 Předtuchy55 Květ v kamení57 Bezdětní58 Naše vítězství61 Pokojné světlo62 Zpěv vánoční63
E: až; 2007 [66]